V úterý už jsme vlastně moc nevěděli co – to hlavní jsme tu prochodili. Takže ráno zase smoothie (salát, řepa, avokádo, jahody a granátové jablko) a snídaně pro Jirku v kavárně (croissant s čokoládou a omeleta), tentokrát jsme to moc netrefili a byla to tourist trap. Chvíli jsme bloumali mimo centrum, abychom zjistili, že chodíme skoro ve stejném kolečku jako včera :D, chtěli jsme kouknout na hřbitov, ale hlídali ho dva vojáci a jasně nám dali najevo, že tam nesmíme. Nakonec jsme si dali kávu v místní kavárně (ale s luxusní terasou přímo nad hlavním náměstím, kde jsme byli sami a měli krásnou příležitost fotit hady, opice a místní provoz). Vyzvedli jsme kufry z ubytování a vyrazili na letiště, Jirka bez práce usmlouval cestu taxíkem na 70 MAD. Prošli jsme kontrolou v domění, že si někde sedneme na kávu a ocitnuli jsme se přímo na jediném (!) gatu, kde byly tak akorát záchody a kavárna zavřená. Uf, jsme tu brzy, takže 3 hodiny čekání a nemožnost se kdekoliv projít nebo si dát aspoň tu kávu. Jirka to brzy nevydržel a šel se zeptat celníků, zda jej pustí ven pro tu kávu – koukali na něj trochu nechápavě, ale po ukázání pasu ho pustili a při cestě zpět ho kromě přivonení ke kávě už vůbec nekontrolovali.
Let do Fezu (Fesu) proběhl naprosto v klidu – cestou jsme z letadla viděli, jak je krajina všude neuvěřitelně vyschlá a kromě měst nebo vesniček nebylo nikde ani vidu po čemkoliv zeleném. Naopak, při přistání do Fesu bylo vidět, že tady to bude úplně jiné – tady najednou bylo zeleno! Louky a malé plantáže olivovníků nebo citrusů. Paráda, do toho se kouká úplně jinak, než do pouště!
Cesta z letiště byla zatím nejdobrodružnější. Na letišti a v průvodci jsme se dozvěděli, že oficiální cena za taxík do centra je 120 dirhamů. Taxikáři se nejdřív vůbec dohadovali, kde je náš hotel – nevěděli a zkoušeli tam volat pro instrukce, jenže volané číslo neexistuje… Hm! Pak se nás jeden taxikář ujal, řekl, že chce 150 – a Jirka do něj tak dlouho hučel, až nás vzal i za těch 120, jenže si celou dobu stěžoval, vracel Jirkovi dvacku a chtěl padesátku a tak… Navíc, auto toho mělo už hodně za sebou, starý mercedes, dost možná starší než my, loupala se mu střecha, dveře nešly pořádně zavřít a pásy taky nic… Navíc hrozný smrad dieselu, doufali jsme, že tu půlhodinovou cestu přežijeme.
O pár minut později taxikář navíc přibral dvě místní cestující – obě na sedadlo spolujezdce. Na kraji centra je zase vyložil a o chvíli později chtěl (vzteky) vyložit i nás. My jsme ale díky mapám v mobilu věděli, že je to ještě kus – on prostě nevěděl, kam nás veze. Zastavil někoho na ulici, tomu Jirka ukazoval mapu (protože taxikář podle ní vůbec neuměl) a ten týpek zas říkal taxikáři, kam jet… Navíc tak jako tak tam ta navigace není nic moc, vjedete do ulice, která je zaterasená bagrem, bez jakékoliv značky… No nakonec nás dovezl kam jsme potřebovali, ale celkem dobrodrůžo.
Už z taxíku bylo vidět, že tohle město je úplně jiné. V Marakéši bylo dost nových baráků mimo centrum (takové čtyřpatrové, celkem podobné tomu, co se staví u nás), ale většinou působily tak nějak nedostavěně, přesto, že se v nich evidentně bydlelo; okolo rumiště nebo taková poloskládka, nikde nic, nevypadalo to na žádnou infrastrukturu. Chudé miniaturní obchůdky, restaurace nebo hotely vůbec žádné, to prakticky jen v medině.
Tady ve Fesu už od kraje byly obchoďáky, evropsky vypadající obchody (velké moderní výklady), prodejny aut a podobně. Reklamy, velké novostavby… Všechno evidentně taky ještě trochu ve výstavbě, třeba chodníky. Zároveň se zdá, že je tu poměrně obvyklé opustit dům – možná se nevyplácí ho opravit, nebo nevíme – všude jsou ale proluky jak po zbouraných domech, ale další “sídliště” se staví o kus dál směrem z města, to by se u nás nestalo, u nás se přece zastaví každá volná plocha tím spíš, čím blíž je k centru.
I okolo hotelu to vypadá vlastně moderně, evropsky. Vysoké domy, široké ulice, v každém nějaký moderně vypadající obchod. Jen větší špína, Jirka dokonce před hotelem viděl 2 potkany. Ani tady si nás nikdo neprohlíží nebo tak, jsou na turisty zvyklí. Asi ještě víc než v Marakéši, protože Medina Fesu patří do Unesco.
Ubytovali jsme se, na recepci s námi laškoval sympatický pan černoch, například tím, že se nabídl odnést nám kufry, i přesto, že Jirka chtěl aspoň jeden vzít – dělal, že to máme daleko, ale nakonec to bylo 3 schody a 2 metry, měli jsme pokoj nejbližší k recepci (bohužel, protože v noci byl trochu hluk). Zeptali jsme se na nejsnažší cestu do Mediny – poradil nám tzv. petit taxi, červené taxíky, že zaplatíme maximálně 12 dirhamů. Tak Jirka na to, že tedy nemáme brát nic nad 20? A on že ne, to vůbec, opravdu ne víc jak 12.
Taxík jsme chytli snadno, bylo jich tam mraky. Měl taxametr, to je snad poprvé, co ho vidíme. Do Mediny to trvalo asi 15 minut, cestou jsme zahlédli královský palác (nebo možná jeho zeď?) – krásně zdobené, tam se ještě budeme chtít podívat. A obrovský evropsky vypadající obchoďák – Carrefour, McD apod. Taxík nás vysadil přímo u modré brány – jedné ze vstupních bran do starého města, té nejhistoričtější. Jirka se zhrozil, když viděl na taxametru 8800 MAD, říkal si, hm, to bude hádka. Tak se pak ještě dlouho smál, když si taxikář řekl o 8! Hodně kontrast s tím, že z letiště jsme za dvojnásobně dlouhou cestu platili 120 (a ještě tolik řečí okolo).
Udělali jsme pár fotek brány a vydali jsme se dovnitř do města. Již po pár krocích nám došlo, že tohle bude úplně jiné než Marakéš! Všude obchůdky cílící na turisty, vesměs s cetkami, občas s něčím více tradičním (kožedělné výrobky). Restaurace a kavárny vesměs hodně turistické. A spousta naháněčů, i když to polevilo, když jsme popošli o pár stovek metrů od brány. Město se hodně svažuje, sešli jsme za procházku možná 100 m dolů, takže to taky dodalo na atraktivitě – i když odnikud žádný výhled, zase ty úzké křivolaké uličky (i když mnohem přehlednější než Marakéš). Hlavní rozdíl ale je v tom, že tady není moc místních. Není tam vidět bída, spíš bohatství. Nevypadá to, že by tu moc lidí bydlelo, nikdo tu nejezdí na motorce ani kole ani s oslíkem. Je to vlastně takový skanzen. Pravděpodobně důsledek zařazení na seznam Unesco.
Sešli jsme téměř až dolů, poučeni z Marakéše jsme procházeli spíš rychle, nezastavovali jsme, abychom se vyhnuli oslovovačům. Město je údajně důmyslně postavené, každých cca 100 metrů je jedna “čtvrť” – každá má svoji kašnu, veřejné záchody, malou mešitu (kde se modlí každodenně, dole je pak ještě jedna velká, hlavní, kam se chodí modlit v pátek (svátek)), veřejnou pekárnu, školu a podobně. Zaujala nás maličká restaurace trošku za ohybem, inzerovala terasu, pohledem do mapy jsem ověřila hodnocení (4,3) a i přes reggae muziku místo té lokální jsme se nechali přesvědčit. Vedli nás domem, kolem gauče, kde si hrál malý špunt, až nahoru na střechu, kde ale nebyla žádná restaurační terasa, prostě jen malá teráska na střeše s jedním stolkem pro čtyři. Přesto, že to bylo inzerované jako restaurace, prostě nás vzali k sobě domů na svoji terasu! Objednali jsme si klasicky marocký salát, 2 tažíny a čaj a i když cena se ukázala být trochu větší (120 za tažín, salát a dezert v podobě ovoce), rozhodně to stálo za to – protože z terasy byl krásný výhled na hlavní mešitu. Zrovna zacházelo sluníčko, takže jsme slyšeli kakofonii muezínů ze všech mešit v dosahu a hlavně viděli zhasínající město a rozsvěcující se minarety. Paráda! Dlouho nám tam dokonce dělala společnost kočka, která se ale nenechala pohladit a odešla chvilku před tím, než nám přinesli jídlo.
I to stálo za to. Salát velký, i s vařenou červenou řepou, vajíčkem a jakousi majonézou. Tažíny byly s masovými kuličkami (tak centimetrové! Uf, to bych nechtěla válet!), který vybral Jirka (já bych ho nevybrala, ale byl skvělý!), vlastně dost podobný tomu, co byste čekali třeba v Řecku, druhý s kuřetem a tentokrát hodně zeleninou, vůbec ne sladký jako včera. Ani tentokrát jsme necítili moc koření, ale to nevadilo, zejména ten kuličkový nám chutnal moc. Kromě toho jsme dostali plnou mísu ovoce jako dezert.
Nespěchali jsme, paní mi ještě nabídla pomalovat ruce hennou, což nám přišlo pěkné, ale odmítli jsme. Zaplatili a vyrazili jsme zpátky, tohle bylo moc milé, mnohem příjemnější, než sterilní prostředí restaurací, potěšilo nás to (a ta terasa!). Chtěli jsme dojít ještě k velké mešitě, ale jak popošli jsme jen pár metrů a otočili jsme to, protože jsme si najednou připadali, že už tam nepatříme. Partičky místních mladíků, děti hrající fotbal na maličkém prostranství, žádní turisti, obchůdky už zavřené. Tak jsme radši vyrazili zpátky. Až na posledních pár metrů před branou opravdu město najenou vypadalo úplně jinak, tmavě, pustě, strašidelněji. Jen u vchodu pořád halekání naháněčů a restaurace najenou plné.
Taxík zpět jsme chytli snadno, zjistili jsme, že oblast, kde bydlíme, je u autobusové zastávky Florence, to se bude dobře pamatovat. Ještě jsme se trochu prošli po okolí – chtěli jsme vidět kontrast tady plus nakoupit něco málo ovoce a zeleniny na snídani. Chvilku jsme courali a nic a najednou jsme přišli do ulice, kde byly 2 obchůdky s všehochutí (ořechy, fazole, spousta balených sladkostí, voda, limonády a mléčné výrobky), 2 obchůdky se zeleninou a řeznictví. Zeleninář nás potěšil – podávali jsme mu co chceme – okurky, jablka – vždy vzal do ruky kus a zkontrolovąl ho a když se mu nezdál dost dobrý, vyměnil ho za lepší. Vypadalo to, že to dělá s jakousi hrdostí. Jaký kontrast s tím, kdy kupujete něco v centru a víte, že vám tam jako turistovi prodají kdo ví co za nadsazenou cenu. Při placení nám navíc slevil, protože by bylo složité vracet na papírovou bankovku, tak si nechal jen mince, kterým ale chybělo asi 20% ceny nákupu.
