Lucka
Pizzu jsem nikdy moc nemusela. Teda rozhodně ne po tom, co byla to jediné rozumné rychlé, co se dalo dát k obědu v předchozí práci (okýnko s pizzou do krabice bylo přímo naproti a jediné místo na oběd široko daleko).
Navíc, dlouhodobě jím bez lepku a s menším množstvím sacharidů a mohu za sebe říct, že mi to plně vyhovuje…
Jenže pak jste náhodou v Itálii, a zjistíte, že pizza je i něco jiného, než ta do krabice nebo v okýnku v metru…
Takže když jsem v Itálii znovu, je jasné, že své předsevzetí zase poruším. Malé výčitky ta dobrota vyváží. S pořádnou porcí kvalitních surovin a bylinek, rajčatová pasta kyselejší, aby doplňovala slaný sýr a těsto opečené tak akorát, voní po kouři, že s chutí zbodnete i “suché kraje”.
Takže dobře, že takových míst není moc v Praze. To by se všechna předsevzetí držela ještě hůř.
Jirka
Je to vlastně zvláštní. Když mi bylo zhruba 10, bylo to něco exotického a první – televizní reklamou podpořené exempláře – vlastně ani neměly s tou “skutečnou” moc společného.
Od té doby se ale posunula z rychlé svačiny na rohu a amerického junk foodu na pozici, kam vlastně dávno patří. Když je udělaná naprosto jednoduše, ale tak, jak se má a jak ji dělali už před stovkami let, tak se jí máloco vyrovná. Pizza.
