Už po druhé opouštíme hotel v Ouarzazate a tentokrát definitivně. Tady se nám to líbilo: Malé město s moc hezkým nedělním trhem, živým náměstím a přitom tak nějak rozumně moderním. Nebyla tu tak vidět chudoba a i ten hotel byl příjemnou kombinací “evropského luxusu” a místního tradičního fungování.
Projíždíme vedlejší vesnicí, která je proslavená filmovými studii, natáčelo se tu spousta filmů (Lawrence z Arábie, Hry o trůny apod.), jezdí sem zájezdové autobusy z Marakéše, ale my jsem tam vlastně ani nikam nešli, nějak nás to jako další nesmyslně turistické místo nelákalo.
Cesta trochu stoupá a otevírají se další výhledy, zase 3d tiskárnové kopce, které nás se svými “terasami”, někdy notně nakloněnými, úplně fascinují. Pak to zase klesá a s tím i teplota (4 stupně), dokonce zase potkáváme sníh.
Na oběd stavíme trochu náhodně na prvním místě, které vidíme – dlouho totiž vlastně nebylo žádné město, jen občas pár baráků, ale bez restaurací. Je zataženo, počasí působí ještě nevlídněji, takže uvítáme, že v restauraci nám pustí na záda topení. Hned se k nám přihrnou i 4 kočky. Jedno kotě, které u nás vydrží nejdýl. Vyleze si způsobně na židli a natahuje krk, jestli nemáme něco k jídlu.
Objednáváme samozřejmě marocký salát a tažín s masovými koulemi pro Lucku, Jirka váhá, nabídku tu mají malou, nakonec volí berberskou omeletu (po ujištění číšníkem, že je fakt dobrá :)). Nakonec to Jirkovi ale moc nesedlo, nebylo to špatné, ale nadšený nebyl. Takže si kousek omelety vysloužilo i kotě. Bohužel Lucka zase dostala maslové koule s vajíčkem, takže to vlastně vypadalo podobně. Takže tak nějak vybrala ty kuličky a to, co nakonec vypadalo prakticky stejně jako Jirkova omeleta, zůstalo pro kočky.
Hrála tu televize, vždycky, když je někde televize, je v ní fotbal nebo něco, co vypadá jako telenovela. Tahle byla extra výživná, i na vraždu tam stihlo dojít. Zajímavé ale bylo, že v půlce napínavého děje telenovelu přerušili vysíláním “Aláhu Akhbar”, které svolává na mešitu k modlitbě. Za minutu už zase seriál pokračoval…
Počasí se zase začíná lepšit a proměnuje se i krajina: z hor jsou kopečky a hlavně přibývá zeleně. Nejdřív jsou to jen malé chomáčky zelených keříčků (z dálky připomínající třeba borůvčí), časem se ale objevují akácie a dokonce jsou na kopcích v pravidelných intervalech, že vypadají, jako by je někdo vysázel – ne do řádek, ale náhodně, jako pocukrováno. A do toho sluníčko svítí skrz mraky a střídá se tedy světlo a stín – a kopce tak vypadají jak obrovská leopardí kůže.
Je tu s tím i najednou víc zvířat: Jen tak na kopci náhodně obrovské stádo oveček, občas jsou i s pasáčkem hned vedle silnice a tak radši zpomalujeme, abychom nemuseli vařit večeři. A pak jsou tu stáda koz, které jsou kapitolou sami pro sebe. Kozy jsme vlastně zaklédli už včera v soutěsce, malá stáda poskakující po skalách (čím se tam živily, to nevíme, tam toho rostlo opravdu málo). Tady mají najednou obživy dost, ale nejvíc jim chutnají asi větvičky akácií. Normálně lezou po stromech! Kdo neviděl, neuvěří. Kozy na stromech. Fakt! Jak se tam dostaly, netušíme, některé kmeny vypadají celkem nepřístupně. Každopádně nás naprosto fascinují a ještě dlouho se při té vzpomínce smějeme.
Zajímavosti ale ubývá – krajina se postupně vyhlazuje a tím, jak přibývá zeleně, postupně je silnice lemovaná stromy nebo palmami a najednou z ní není nic vidět. Takže nějaké poslední 2-3 hodiny nás to už moc nebaví. Navíc se dostáváme do oblasti, kde je prakticky celou dobu podél silnice město nebo vesnice, takže i na řízení je to náročné, musíme hrozně moc pozorně koukat po všech cyklistech, spěchajících taxících, spoustách chodců, kteří si nedělají hlavu s tím, že jsou v silnici a podobně. Poslední kousek najíždíme dokonce na dálnici – první dálnice, kterou potkáváme. Stavíme na pumpě dotankovat, Jirka si dává kávu, Lucka čaj a jsme příjemně osvěženi tím, že to tam vypadá úplně stejně jako na kterékoliv pumpě v Evropě:) Před pumpou leželi dva psi, štěně dost podobné parsonovi, které nejdřív Jirka radši vymlouval Lucce drbat, pro jistotu, aby ho pak šel pomazlit sám 🙂
V Agádíru nás uvítají zácpy, i když ještě nic až tak tragického. Dorážíme k hotelu, na parkovišti ale nejsou místa – rychle se nás ale chopí pacholík a navádí Jirku do díry, kam se ani naše malá Fabie nevejde. Za chvilku pochopíme, že kluk našel majitelku auta před námi a poprosil ji, aby popojela o chlup dopředu, abychom my se tam vešli. Navíc to měl hrozně v ruce, ukazoval Jirkovi, jak daleko ještě má točit, aby se tam vešel úplně přesně.
V hotelu poměrně dlouho trvá, než nás ubytují. Máme velký pokoj s pěkným výhledem a francouzským oknem, které vede na parapet bez jakéhokoliv zábradlíčka. Ale je to tu pěkné a luxusní a přitom jsme za to asi díky tomu, že jsme mimo sezonu, moc pěknou cenu. Rychle vyrážíme do víru městečka. Zjišťujeme, že hned vedle hotelu máme malou ZOO – jen google píše, že má ráno otevřeno až od 11, ale nějak to zkusíme zapracovat do programu. I tak vidíme horské kozy, které za plotem ochotně pózují všem kolemjdoucím. Procházíme krátkou uličkou se stánky (s knihami a šnečí polévkou, kterou si tu musí Lucka zítra dát!), přecházíme rušnou silnici a ocitáme se na rušné plážové promenádě. Prodavači blikacích balónků, veliké ruské kolo, spousta kaváren a restaurací. A lidí a dětí! Hlavně místní.
Scházíme dolů k moři, chvilku se kocháme vlnami a pak se vracíme na promenádu. Zastavujeme v jedné z restaurací na jídlo, vybíráme tažín s rybou a druhý s krevetami. Jirkův rybí je fajn, je v něm i dost zeleniny a porce ryby je veliká, moc mu chutná. Lucce chutná i její krevetový, ale krevety jsou ty nejmenší možné, tak je toho vlastně taková menší porce, ale chutné to (po dosolení) je.
Procházíme promenádou až nakonec, do maríny, pak se vracíme stejnou cestou zpátky. Atmoféru jsme nasáli a celkem se nám tu líbí, i když je to takové nemarocké. Agádír je zase úplně jiné město. Rušné, jedná se o letní plážové středisko, s velkým hotelovým komplexem. Zajímavostí je, že je to město vlastně úplně nové, protože ho v roce 1960 postihlo velké zemětřesení a prakticky ho srovnalo se zemí. Bohužel se kvůli tomu nedochovaly žádné památky, ale zase díky tomu dostalo město šanci naplánovat se a postavit se znovu se všemi moderními nároky. Vlastně na nás působilo jako moderní evropské plážové město. Plné lidí (většina místních), kaváren a restaurací a luxusních obchodů. Z turismu žije hodně, uvidíme, jestli zítra uvidíme i nějakou chudší část. A těšíme se na trh a chceme zkusit i ten rybí.
