Na středu jsme měli zamluvenou prohlídku Mediny s průvodcem – vybráno na AirBnB experiences, což se nám předtím už osvědčilo. Doufali jsme, že bude procházka přínosem – ono v těch klikatých uličkách hodně snadno něco přehlédnete a o tom, že se nejspíš ztratíte, ani nemluvě. Dorazili jsme (zase taxíkem, tentokrát za 12) s malým předstihem, tak jsme šli ještě na kávu – do místní kavárny, samozřejmě, nepůjdeme do turistické:-) Jsou tu celkem na každém rohu, trochu připomínají ty španělské nebo řecké: Jednoduché stolky, žádné extra zdobení, servírují prakticky jen kávu a čaj, jen tak v půlce případů Coca colu a spol. Káva stojí podle cedule 5 MAD, i když my platíme dvackou dvě a zpátky nedostaneme, moc nám to neva sąmozřejmě z hlediska peněz, ale tohle automatické až arogantní chování se nám moc nelíbí. Sedneme si ke vchodu, jako místní. V kavárně jsme nikdy neviděli žádnou ženu, jen muže, ve většině případů jen tak samostatné, vždy sedící jedním směrem – uvnitř směrem k televizi (většinou s fotbalem), venku směrem do ulice. Nikdo nesedí opačným směrem 🙂 Káva stejná, jako jsme měli už několikrát: trochu chutí připomíná vietnamskou, zřejmě je to robusta. Pak jsme se ptali průvodce – většina kávy pochází z Brazílie a Kolumbie. Dřív se tu taky pěstovala, ale prý to hlavně finančně nestálo za to.
Průvodce najdeme snadno, vypadá sympaticky, v černém hábitu, ale fešák, jak to tu bývá (pečlivě zastřižené vlasy i fousy apod.). Už od prvních vět bylo jasné, že prohlídka bude super, mluví vtipně, prokládá různými perličkami. Počkáme ještě na další pár ze Singapuru a vyrazíme.
Prozradí, že modrá brána je modrá jen zvenku, zevnitř je zelená. Je nová, až od roku 1912, dřív se vstupovalo o pár metrů vedle, tuhle zavedli až Francouzi. Provedl nás kousek k místním hodinám, které už bohužel nefungují. Jsou zvenku na jednom z domů, Jsou to dvě řady jakýchsi “chrličů”, tekla tam voda, když dotekla, kam měla, spustila jakési kladívko, které bouchlo do příčky – každá hodina měla jiný zvuk, takže všichni věděli, kolik je. Zajímavé, už bohužel nefungují, zrovna to nějak analyzují a chtějí zrekonstruovat.
Viděli jsme typický místní dům zevnitř, které teď rekonstruují a pak vnitřky pronajímají obchůdkům, dozvěděli jsme se, že kvůli památkové hodnotě je tu hrozně drahé domy rekonstruovat (použití správných materiálů, navíc dostat to sem metr širokými uličkami), že je častější, že se dům nechá spadnout a pak postaví nový (dost velký paradox způsobený památkovou ochranou!). Dostali jsme ochutnat čaj od týpka, co mu vydělává business a tak jen sedí v jedné z uliček, dává čaj zdarma a rozdává lidem radost a dozvěděli se, že to je v Maroku poměrně základ, dělat dobré skutky. Viděli jsme další příklad v podobě mladíka, kterého ze dveří osloví babička, jestli by jí přinesl 2 chleby, on si vezme mince a koupí je pro ní i s donáškou – přesto, že se předtím nikdy neviděli a neuvidí. Moc pěkné. Velká úcta ke staří, máme si z toho co brát příklad. Viděli jsme dvojité dveře, které sloužily jak chodcům, tak jezdcům na koních i dřevěné obložení uliček, které pomáhá v orientaci slepcům. Ochunali jsme znovu bisaru, polévku z cizrny (byť týpek v Marakéši zmiňoval, že je z černých fazolí, těžko říct, barva by napovídala spíš cizrně, ale třeba jsou loupané). Tahle byla ještě chutnější, se silnou vrstvou olivového oleje. A čaj (slazený!).
Zastavili jsme se v madrase – škole – úžasná stavba se spoustou zdobení, mozajek a dřevěných vyřezávaných dveří. Naprosto fascinující. Dozvěděli jsme se, že do příchodu Francouzů učení spočívalo v memorování se Koránu a čtení knih – nedělilo se na předměty a podobně. Dnes už je školní systém prakticky stejný jako u nás. Zastavili jsme se i ve školce, která je dobrovolnější než u nás, resp. děti můžou kdykoliv v průběhu dne přijít a kdykoliv odejít. Dostali jsme rozchod v muzeu, které nebylo až tak zajímavé, i když z něj byla pěkná vyhlídka. Pauza na čaj a sušenky (zase sladký čaj!) a vydali se do koželužny.
Koželužství je tu velice tradiční, bohužel z desítek se dochovaly už jen dvě. Prý máme být rádi za chladné počasí, protože v létě je smrad nesnesitelný, takhle to nebylo tak hrozné (horší byl asi oslík nesoucí kůže skrz město, vlastně i bez kůží, než stát přímo na vyhlídce nad koželužnou). Kůže se činí pomocí holubího trusu a zvířecí moče – v kádích se nakládají 25 dní, musí se denně promíchávat a “tlouct”, aby změkly. Pak se barví, 14 dní – a nakonec suší na sluníčku (většina se vozí ven z města, není tam dost prostoru). Uvnitř je přehlídka produktů a trošku nás pobízeli, abychom si něco koupili, že je to tu super kvalitní, ale nijak nás nenutili. No vida, já mám boty ze španělské kůže, mohla bych si přivézt Marockou, superpřírodní.
Zastávka u “kameníka”, který z kachliček vytepává jednotlivé dílky mozaiky. Dostala jsem srdíčko s písmenkem L – jde mu to hrozně od ruky a je super precizní na to, že to dělá jen kamenickým kladívkem a ničím přesnějším. Další zastávka u kovotepců, co opracovávají mosaz. Dělají z ní mísy, tažíny, stínidla lamp a podobně. Říkají tomu opera Fezu 🙂 Pak zastávka ve svatební čtvrti: látky, pásky a šperky. Nakouknutí do mešity (kam nesmíme) a končíme na dalším náměstí nahoře u jiné brány. Loučíme se, stálo to za to.
Zastavujeme o kousek dál v bohužel dost turistické restauraci, ale jídlo skvělé: velký salát, skvělý masový tažín (z hovězího, hodně cibulové silné masové šťávy a švestky) a jako druhé jídlo jsme ochutnali pastillu – nevěděli jsme, co to bude, no, jako experiment dobré, ale už si to asi nedáme – kapsa z křupavého sladkého těsta (velice podobného těstu na štrůdl) plněná směsí masa a rozinek, ale je to hrozně sladké! Dost neobyklé.
Přemýšleli jsme, co dál – zbývají asi 2 hodiny, než se budeme muset vrátit pro kufry a vyrazit na nádraží – nakonec volíme blízkou vyhlídku, odkud je super pohled na celou medinu. Fotíme minarety a hranaté domky nalepené na sobě se spoustou satelitů. Jsme kousek od další brány do města, zjišťujeme brzy, že zcela neturistické, tak tu jen na rychlo projdeme a kupodivu se neztratíme ve změti uliček (přesto, že navigace brzy přestane ukazovat) a vycházíme na stejném náměstíčku, kde jsme obědvali. Ve vyhlédnuté kavárně (stejně omšele vypadající, jako byla ta ranní) si objednáme kávu, sledujeme u toho muže, nabízejícího ostatním kavárenským povalečům živé slepice, co nosí jen tak, za nohy, hlavou dolů (a ony se nebrání).
Popojedeme taxíkem do židovského města, kupodivu nám rozumí, když říkáme Mullah, arabské slovo pro židovskou čtvrť – jen nás opraví s velkým důrazem na druhou slabiku. Zastavíme přímo před královským palácem, ze kterého je ale vidět jen zdobená zeď, chvilku se motáme uličkami, které nevypadají jinak než ty v centru – křivolaké, s obchůdky nabízejícími cetky a oblečení (asi místní, neturistické). Najdeme synagogu, která ale vypadá jako obyčejný dům a konečně najdeme i židovský hřbitov. Zaplatíme vstup, pán nemá na vrácení, ale slíbí rozměnit, než si to prohlédneme – tady mu to samozřejmě věříme.
Hřbitov má silnou atmosféru. Hroby tu ale vypadají jinak, než jsme zvyklí, jsou to bílé zděné půlválce omítnuté bílou barvou, s malým okénkem zboku – na svíčku. Málokterý má jakýkoliv nápis, spekulujeme, jestli je to proto, že jsou staré… těžko říct. Čteme o významných rabínech Fezu i příběh sedmnáctileté slečny, kterou si vybral místní mladík, jenže ona odmítla konvertovat k Islámu, tak ji nakonec mladík obvinil z toho, že k Islámu přešla a pak utekla zpět k židovské víře, což je považováno za největší zradu Islámu – a tak byla slečna nakonec sťata roku 1884. Drsné!
Vyrážíme opět s pomocí petit taxi, i když tady to skoro nestálo za to, zpátky do hotelu pro kufry a vlakem vyrážíme do Rabatu. Koupili jsme za pár dirhamů příplatek do jedničky, jenže jsme dostali místa za sebou a ne vedle sebe, tak se domluvíme s mladíkem na prohození. Za chvíli dokonce přijde ještě další pán s lístkem na stejné místo jako máme my, asi to tu nefunguje moc dobře, ale je vlastně milý, nakonec si sedne jinde.
Krajina cestou ještě méně připomíná Afriku – naopak výrazně zelené louky působí velice svěže. Projíždíme mnoha zastávkami a překvapuje nás, jak jsou všechna nádraží vlastně úplně nová i jak chudá obydlí jsou vidět cestou. Míjíme i oblast, která je zahalená do kouře – podle všeho tam připravují dřevěné uhlí, ale těžko říct.
Vlakem také každou chvíli prochází pán s občerstvením. Používá techniku, kterou jsme viděli už i na trzích – klepe na kovový vozík, aby připoutal pozornost. Dáváme si ovoce z trhu, pomalu se stmívá a blížíme se k Rabatu.
Rabat je zase úplně nový svět. A to tak nějak doslova. Nádraží je úplně nové, ještě nedostavěné, z nástupiště funguje jen jeden východ a jezdící schody zatím nejezdí. Nádraží je pěkná budova, moderně zdobená, čistě bílá. Podobně to působí i v okolí, je vidět, že je to tu dost hlavní třída – široká tříproudá silnice, pak zelený parčík a pak 3 proudy ve druhém směru. Vyrážíme do AirBnB, které je jen kousek, takže pěšky. Několikapatrový dům, vlastně je to tady všechno takové větší, víc jako velkoměsto, než jsme zatím viděli. A tramvaje! Moderní, trochu jako porchestra, jen špičatější – a mnohem delší! V půlce oddělené vagony, ale každý možná tak velký jako jedna naše celá tramvaj! A cinká, už jsem ten zvuk někde slyšela, chvíli jsme zkoušeli vymyslet kde, já bych řekla někde v Itálii, Jirka tipuje Porto. Těžko říct.
Trošku nás zklame a překvapí, že bydlíme u někoho vysloveně doma – voní tam večeře a pán s manželkou sledují televizi se sklenkou vína. Je vidět, že tady se žije v porovnání s přechozími městy líp. Dostaneme pokojík se samostatnou koupelnou, jen jim cestou ven nebo dovnitř procházíme obývákem – ale jednu noc to přežijeme. Jsou milí, ale jen francouzky, takže já se můžu tak leda přiblble usmívat. Naštěstí Jirka s přehledem vše vyřídí, i to, že si tam můžeme nechat zítra kufry až do večera do odjezdu vlaku (když prý správně vyluštíme všechny sudoku v poličce).
Z okna vidíme 2 věže – pohledem do mapy zjišťujeme, že to jsou věže katedrály svatého Petra, která je jen kousek odsud, takže se tam jdeme podívat. Je zavřená (protože už je po osmé hodině večer), ale vypadá opravdu impozantně – zítra zkusíme, jestli náhodou nebude otevřená, moc bych se tam chtěla podívat. Jirka přemýšlí, odkud ji fotit, překáží troleje, stromy, pak zas nějaké sloupy… po chvíli si všimneme, že ty sloupy jsou vlastně strašně vysoké palmy. Uf! V tu chvíli nám to přijde vlastně docela cool, fotit kostel s takovými palmami.
Od kostela směřujeme z kopce dolů, chceme zase nakouknout do Mediny. Potkáváme prodavače papírových kapesníčků – to bylo už v Marakéši, prostě prodávají balíčky papírových kapesníčků… jenže za chvíli vidíme jednoho, co sedí na krajnici a čichá toluen z plastového sáčku. Uf… Možná ty kapesníčky jsou tady spíš nějaký zastírací manévr.
Jdeme podél tramvaje do Mediny, přejdeme rušnou křižovatku a projdeme bránou. Tady nám konečně jednou bude v Medině fungovat navigace:) Cesty jsou široké, žádné motorky ani jiné prostředky, jen chodci. Působí to tu zase hodně turisticky, ale není tu moc naháněčů, spíš to tu působí trochu jako v obchoďáku. Hodně osvětlené, hodně oblečení, bot, brýle a podobně a všechno pro “bohatší”. Aspoň na těch hlavnějších ulicích, po kterých jdeme. Vlastně nás to tu moc nezaujalo, podobné a komerčnější, než jsme viděli, takže nám ani nevadí, že jsme vybloudili skrz na druhou stranu k ohromnému hřbitovu (což jsme ale zjistili až druhý den za světla).
Zahýbáme doprava, chceme dojít na břeh řeky a vlastně i moře, protože se tu do něj řeka vlévá. Víme, že je tam nad ní na kopci nějaká pevnost, takže ji okukujeme. Má 2 brány a obě otevřené, lidi se tam motají, tak to zkusíme. První brána vede rychle do úzkých uliček, ale místo nás nadchlo: v kopci stojí bílé domky s modrým spodkem (tak do výšky člověka), na první pohled to připomíná Řecko. Chceme vyjít nahoru, čekáme vyhlídku, ale moc se to nedaří – každou chvíli skončíme ve slepém konci. A nejsme jediní, kdo se tam tak motá:) Jinak je tu ale až na kočky prakticky prázdno, ani moc turistů, ani davy místních. V jednom záhybu narazíme na řídký keř, který je obsypaný malými ptáčky: Musí jich tam být snad stovka! Když přijdeme o chlup blíž, vyletí do nejvyšších větví, ale když se chvíli nehýbeme, postupně slítávají zase blíž dolů, tak se to tam pořád tak hemží. Po chvíli pokračujeme dál, ale zase jen do stejného místa a tak to vzdáváme a vycházíme stejnou bránou zase ven.
Zkusíme tu druhou, hornější. Ta vede širší ulicí – v jejím ústí je dokonce otevřená kavárna, tak se Jirka ptá po něčem k jídlu nebo čaji, ale odpoví nám, že už mají zavřeno (ale svítí, mají venku ceduli a tak, zvláštní!), ale prodá nám aspoň vodu. Nakonec si Jirka koupí aspoň kulatý bílý chléb za jeden dirham o pár stánků vedle a jdeme dál. Ulice končí zábranou, ale hned nás tam kdosi odchytí – zajímavé bylo, že jak k nám přicházel, dával si na ruku nějakou pásku, jak hlídač možná (akorát jsme přemýšleli, jestli to udělal schválně, aby to působilo důvěryhodně, jestli to nebyla nějaká falešná páska nebo tak:)). Hned nás vedl dovnitř za zábranu, bylo nám jasné, že za to bude něco chtít, ale stálo to za to. Dostali jsme se dovnitř pevnosti, na ochoz, kde byla naprosto parádní výhlídka: Na Rabat i sesterské město Sale na druhém břehu řeky. Zároveň vidíme moře! A vlny rozbíjející se o skály pod pevností. Vedl nás ještě po schodech o patro níž do jakési střílny, Jirka mu pokládal různé otázky, ale týpek moc nedokázal odpovídat, jen že je tu “magnific” výhled a že támhle je mešita a Rabat a Sale a víc jsme se nedozvěděli. Neměli jsme moc drobných, tak mu Jirka vysypal co měl a radši jsme šli rychle dál, aby si nechtěl stěžovat, že je to málo.
Když jsem nad tím přemýšlel, asi to byl nějaký místní podivín – moc toho nevěděl a z míst nám ukazoval hlavně bary/restaurace, ale zas nás vzal i na vyhlídky, kam se pak druhý den nedalo přes hlídače dostat, ani když bylo všechno otevřené. Navíc nepůsobil nijak násilně nebo nebezpečně, spíš vypadal, že je rád, že má činnost a někomu může ukázat místo, které má rád.
Z vyhlídky jsme se dali zpátky dolů směrem k mostu spojujícímu Rabat a Salé. Nábřeží působilo naprosto absurdně – byly tam rybářské sítě, daleko ve vodě ukotvené loďky a na velké promenádě s otevřenými restauracemi bez hostů mnoho jezdících autíček, která svítila, vyhrávala hudbu, ale v nichž se vozili jen jejich provozovatelé – bylo to trochu jak v lunaparku. Když jsme pak pokračovali cestou nahoru zpátky směrem k našemu bytu, dvě z autíček nás do kopce v plném provozu předjížděla (no, to tempo nebylo zas takové). Prostě to působilo jak když čekají na davy turistů, které nepřicházejí (tím spíš v tuto hodinu).
Viděli jsme velkou věž – tu si musíme prohlédnout i zítra za světla.
