Vstáváme trochu dřív než poslední dny, abychom si zase začali přelaďovat režim na pracovní:) Neprší a je takové nějaké polojasno (na půlce nebe modro, nad mořem dost černota, takže vyrážíme rovnou na kávu a procházku, pobalíme potom. Jdeme znovu po promenádě podél moře, za sluníčka je výrazně hezčí, ač hodně fouká. Vlastně konečně chápeme všechny ty hábity a šátky, co se tu nosí, v tomhle počasí to je poměrně chytré, prostě si pod to nabalíte extra podvlíkačky a ono se to nepozná. A šátek proti větru je taky praktická věc.
Jirka zase fotí přístav a i když jsme se domluvili, že jdeme do Mediny, stejně mě táhne směrem k němu:-) Ale pak to otočíme a Jirka vybere kavárnu na kávu, no, asi jsme mohli vybrat i lepší, ale aspoň se tu kolem nás motá hezká fenka, co se k nám přidala už na pláži – jak to ti psi vždy tak snadno vycítí?:)
Z kavárny chceme ještě chvilku pocourat v Medině, hlavně Lucka. Tady se nám líbí: je to klidnější než Marakéš nebo Fez, není to tolik turistické, i když turistických obchůdku mraky, ale nikdo nám nic nevnucuje a je tu pořád mnohem míň místních než turistů. Je tu klid, část obchůdků ještě neotevřela, tak teprve tak nějak uklízí. Je tu celkem čisto: v jiných Medinách je neuvěřitelné množství odpadků, vlastně všude po městě. Je to tu v tomhle dost kontroverzní: U obchodníků často vidíte, jak si uklízí svůj obchod nebo čistí zboží (černoši neustále oprašující brýle, šperkař stírající podlahu, před obchody prodavači zametají nebo v tomto případě velkou stěrkou stahují vodu z hrbolaté ulice do kanálu), ale pak zajdete za roh nebo k moři a za rohem nebo pod převisem leží nesmyslné množství plastových lahví a papírků od sladkostí. Na trzích pak bývá po zemi kde co, odřezky od zeleniny a ryb počínaje, jakýmikoliv papíry a dalším odpadem konče.
Takže se tu tak touláme, nakukujeme do uliček a řemeslníkům pod ruce, Jirka si dává místní chlebovou placku se sýrem (prakticky tu nemají tvrdý sýr, jen tavený, Veselá kráva tu frčí nejvíc) a fotí, což se nelíbí paní, co placky vyrábí i přesto, že se předtím dovolil u týpka, co mu placku prodával. Kupujeme ještě balíček mandarinek (dobře půl kila a divíme se, že jsme platili jen 6 dirhamů) a vyrážíme zpět na ubytování, pobalit a vyrazit.
Essaouira se nám líbila. Je to poměrně moderní městečko, turistické tak akorát, medina autentická (zejména když dojde na dohadování kolem ryb) a nikdo se nám nevnucoval. Pokud bychom měli doporučit někomu, kdo chce klidnější lokaci v Maroku třeba na týdenní dovolenou, asi bychom doporučili právě Essaouiru. Jo, a má ze všech měst suverénně největší koncentraci koček (a to jich je všude mraky!).
Vyrážíme a zase poprchává, ale obecně je počasí lepší. Cesta k Marakéši není moc zábavná, je to hodně placka, nicméně i tak jsme toho zase hodně viděli: velbloudí hlavu, která trčí z korby malého náklaďáčku, houfy oveček na krajnici dálnice, stejně tak po ní ale jede oslík s kárkou a nebo je zpomalená rychlost na 20 kvůli opravě; pláně s olivovníky. Protože jak se blížíme k Marakéši, je tu zase víc sucho a tak tu toho roste míň a míň. Děti poskakující na předních sedačkách aut, autosedačky se tu moc nevedou.
No a zase kozy na stromech, dokonce jednoho pasáčka, co je tam vysazoval! O kousek dál jsme zastavili a fotili, hned k nám přiběhl jejich pasáček a ochotně vysvětlil, že to dělají schválně, protože kozy mají argany rády, takže je žerou a pak… ehm, projdou skrz, což jim neublíží a zemědělci tak arganové ořechy nemusí sbírat. No, a pak natáhl ruku pro drobné, tak dostal 10 dirhamů a místní obdobu tatranky.
Protože v Marakéši nechceme být úplně brzy, děláme si odbočku směrem do hor, směrem k nejvyšší hoře Jebel Toubkal. K ní nedojedeme, to nestihneme, ale chceme vidět aspoň kraj masivu. Ze začátku zase jen nudná silnice, pak nás to ale začalo vést do prvních kopců, začaly být zase pěkné výhledy, teď třeba na jednu horskou vesnici s mešitami, pěkně fotogenicky v kopci. Jenže pak nás najednou navigace svedla z hlavní silnice a že to byl nějaký nesmysl nám došlo až když jsme se ocitli v jakémsi sportovním středisku (lanové centrum a podobně), tak nezbylo, než se otočit a jet zpátky. Takže jsme pokračovali už jen malou chvilku a nakonec se vrátili do Marakéše.
Hotel je moc pěkný, barevně zdobený, ale na recepci mladý pan Černoch asi v zaučení, protože obsloužení trvalo asi 20 minut. A dalších asi 10 jsme čekali na vrácení pasů, ze kterých si cosi opisoval. Vyložili jsme kufry, sedli jsme zpět do auta a jeli jej vrátit do půjčovny. Slečna byla hodně překvapená z toho, že jsme za 7 a kousek dní stihli ujet 2250 km! No, užili jsme to pořádně a fabii jsme asi dali i dost zabrat (pod rezervou byla opravdu velká vrstva prachu, asi z pouště)- ale to už tu tak asi bývá… 🙂
Vydali jsme se pěšky zpět, s tím, že se zastavíme někde na večeři. Vzali jsme to cestou přes kostel, který jsme našli na mapě. Zrovna začínala mše, tak jsme tam neokouněli dlouho, ale zaujalo nás, že byly mešita a kostel jen přes ulici od sebe a oba vlastně hodně podobně postavené, s vysokou věží. A ta kostelní vypadala víc jak běžná mešitová a ta mešitová byla trochu jiná, než je tradičně.
Zbývá nám poslední večer, takže jsme se chtěli podívat ještě jednou zpět na náměsti Jama El f’na, nejrušnější náměstí v Maroku. A taky že jo! Tentokrát to bylo mnohem rušnější, než když jsme tu byli skoro před dvěma týdny. Možná proto, že se teď v Marakéši běžel maraton – tak to asi přitáhlo víc turistů (poznali jsme podle stánku – a už odpoledne nás zaujalo, že jsme nějaké běžce potkali). Bylo tam i víc různých “představení”, chvilku jsme tam obdivovali mladé akrobaty, co byli úplně gumoví! Bylo tam i víc stánků s jídlem a tak. Tentokrát nám to už nepřišlo tak nepříjemné a vyčerpávající – prostě jsme si na tu živost Maroka zvykli.
Zašli jsme ještě do uliček, kde jsme bydleli předtím a jen tak nasávali atmosféru. Vlastně se nám to dnes líbilo mnohem víc než tehdy. Ale pořád jsme potkali dost divných lidí, dost neodbytných naháněčů a vlastně byla i trochu nepříjemná restaurace, kde jsme byli na večeři, protože tam právě byla taková agresivní atmosféra, jak drsně nahánějí dovnitř a pak rychle servírují, aby mohli brzy přivítat někoho dalšího.
Na poslední chvíli ještě kupujeme pohledy, už z restaurace jsme si vyhlédli tabák, kde měli krásné za slušnou cenu. Pán byl takový milý obchodník, jasně nám vysvětlil, že známky má; že na poště bychom za jednu dali 9 dirhamů, ale on by z toho nic neměl, tak nám je dá za 10 a jestli souhlasíme. Souhlasili jsme, líbilo se nám jeho férové jednání.
Naposledy jsme prošli náměstím a plánovali jet domů taxíkem. Jenže na rohu náměstí jsou taxíky velká past na turisty, překřikovali se o nás, tak jsme pár kroků popošli a chytli si jedoucí. Jenže jsme se neshodli na ceně, taxikář chtěl vyděračských 50, přesto že my víme, že cena by byla tak do 15 (a to i ta je turistická, ne místní). Jenže tady v Marakéši jsou extra drsní a vědí, že z jiných turistů to v pohodě vymáčknou – takže my nakonec vystupujeme a jdeme zase o kus dál. I tady se kolem nás sesypou hned 4. Jeden je “dohazovač”, domluví se s Jirkou na 20, jenže když nasedneme do dohodnutého taxíku, taxikář v něm stejně nedá jinak, než že musíme dát 30. Víc už se dohadovat nechceme, takže 30 zaplatíme, je to pár korun, ale jde o princip a tohle jednání je nám nepříjemné. Je to škoda, ti různí naháněči a tihle taxikáři nám nechají z dovolené nepříjemnou pachuť, a přitom je vidět, že to jde i jinak, viz. včerejších 6 dirhamů za poloviční cestu v Essaouiře.
