Ráno jsme se nasnídali v našem hotelu, rozloučili se s našim panem řidičem ze včera a vyrazili zpátky směrem do Ouarzazate. Už včerejší cesta do pouště ukázala, že je hodně co vidět. Zároveň jsme věděli, že je možné udělat trochu objížďku z nejkratší trasy a cestou vidět tradiční hliněné vesnice i různé druhy hor. A hlavně – nefoukalo a bylo jasno, takže přesto, že první třetinu jsme jeli po stejné cestě jako včera, bylo to úplně jiné, najednou výhled do dálky, hory a tak.
Cestou jsme viděli několik druhů pohoří (některé připomínající stolové hory, některé jak z 3d tiskárny) a i spoustu různorodách vesniček. Je neuvěřitelné, jak hodně se může lišit způsob života vesnici od vesnice – jak některé působí chudě a některé naopak jako centra celých oblastí plné nových domů. Ženy se tu skoro nepotkají s odkrytými vlasy a muži nosí mnohem více tradiční hábit s kápí.
Je zajímavé, kolik je kdekoliv po cestě v každou chvíli lidí, kteří stojí u cesty. Těžko říct, jestli na něco nebo někoho čekají, nebo to je prostě jejich styl života a tím, že je cesta středobod jejich vesnic, tak tam prostě jen tráví svůj čas. Velká část života také závisí na vozech taxi (grand taxis – ty jezdí mezi městy a vozí i náklad – na rozdíl od petit taxis, které jezdí jen uvnitř měst). Zároveň se na cestách potká spousta různých druhé menších a větších nákladních vozidel, která jsou ale do jednoho naprosto maximálně naložená – tak, aby se každá cesta využila naplno.
Začíná se zatahovat a v jednu chvíli dokonce prší. Nevydrží to dlouho, ale nějaká voda spadne. Nadšeně to fotíme, protože takový kousek od Sahary asi moc často neprší (soudě i podle kamenitého terénu téměř bez jakýchkoliv stromů).
Na oběd se stavujeme v jedné z menších vesniček, vybrali jsme trochu náhodně, ale je tam klid. Lucka volí tažín s masovými koulemi, jen prosíme bez vajíčka, Jirka zkouší masový špíz (jako jsme měli v rámci food tour v Marakéši). Dokonce vidíme, jak špíz připravují na tradičním grilu přímo před restaurací. Tipujeme, co to vlastně bylo za maso, nejspíš jehněčí. Lucka zas dostala tažín i s vajíčky, tak jsme se to snažili nějak obrat a vajíčka ujídal Jirka. Ale bylo to moc dobré, poprvé tak nějak víc kořeněné, minimálně kurkumou a pepřem. Jen trošku málo slané, jak už to tu tak bývá.
V jednom místě nám navigace už cestou na jih ukazovala odbočku na menší silnici, ale my jsme se rozhodli jet po hlavnější silnici (obě vypadaly na mapě stejně dlouhé). To bylo to místo, kde jsme viděli najednou pláň s palmami a kde byly neodbytné děti nabízející datle, poblíž Kazby Timiderte. Tentokrát jsme se tedy rozhodli jet po druhé straně. Byla to super volba. Projížděli jsme malými chudými vesničkami s tradičními hliněnými domky, kolikrát nalepenými na sobě. Spousta těchto domků je pak opuštěná – domýšlíme si, že tyto stavby moc nevydrží, jednoho dne prasknou nebo se sesypou a je jednodušší (levnější?) postavit nový domek o kus dál, než opravovat ten původní. Ale možná je to jinak – každopádně těch opuštěných je spousty a když je to celý ten shluk nalepený na sobě a ještě na kopečku, vypadá to jak zřícenina hradu. V jedné z vesniček zastavujeme v zatáčce, odkud je krásný výhled – na palmy, údolí a právě tento kontrast nových (zděných) a hliněných (i rozpadlých) domků. Fotíme i panorama a líbí se nám funkce 360 fotky, co z toho udělá messenger, protože z toho bude opravdu znát, jak to vypadalo.
Stavíme na kávu (a na záchod). Jsme v Agdz, Jirka si dělal srandu, že bychom se mohli stavit u našeho kamaráda – stopaře. Mimochodem, ten úsek, co s námi jel, byla moc hezká část cesty, horami, které vypadaly jak z 3d tiskárny. Takže jsme rádi, že jsme si to teď projeli bez stresu z černého pasažéra:D Každopádně jeho obchůdek radši rychle míjíme a stavíme až na konci města (nechceme přitahovat pozornost v rušném centru). Vybíráme jednu z kaváren, hned se na nás sesypou kočky, ale když zjišťují, že je chceme jen drbat a ne krmit, zůstává s námi jen jedna. Zato brzy naši pozornost přitáhne týpek v reflexní vestě, původně jsme ho měli za hlídače parkoviště. Ono tady v každé ulici v každém městě je jakýsi parkovač, někdo, kdo ukazuje, kde máte zaparkovat, ukazuje vám, jestli ještě můžete jet, případně zastaví okolo jedoucí auto, abyste mohli zaparkovat v klidu. A asi očekává nějaké zpropitné (které většinou i rádi dáme). V průvodci jsme četli, že za parkování i oficiálně vybírají, že jsou vždy pověření městem – po nás ale nikdy nikdo nic nechtěl. Překvapuje nás, kolik těchto parkovačů všude je, města to musí stát spoustu peněz.
Každopádně, tohle nebyl obyčejný parkovač. Vypadal, že je něčím sjetý, byl úplně hyperaktivní. Pořád tam poskakoval, divoce gestikuloval, vyprávěl něco imaginárně do vzduchu… Jsme si říkali, kolik ho to musí stát energie! Pak jsme měli strach, abychom ho neporazili při vyjíždění, že bude trochu nepředvídatelný, kupodivu Jirkovo naznačení pochopil, uhnul a dál si pokračoval ve svém tanečku.
O kousek dál je odbočka k vodopádům, o kterých jsme si přečetli v jednom z cestopisů – byla trochu potíž je dohledat, ale jedná se o vodopády Tizgui, odbočka je z hlavní silnice N9 v takovém výběžku – je přímo jižně pod vodopády.
Odbočíme tedy z hlavní cesty na menší silničku, která se zase vine mezi skalnatými kopečky. Pak už to jde hodně z kopce a v jednom místě dokonce končí asfalt, část cesty je přehrazená velkými kameny, ale my jsme odtamtud viděli přijet auto, tak to zkoušíme. Vypadá to, že silnice/cesty jsou tam nové, jsou tam nové i náspy okolo nich, tak přemýšlíme, jestli mapa vůbec odpovídá realitě, evidentně jsme ale trochu bokem, takže se vracíme. Zkusíme jinou odbočku, která vypadá, že vede jen na nové fotbalové hřiště (jen si nepředstavujte trávu, prosím:)) a vidíme zaparkované motorky, které nás předjížděly, takže tušíme, že jsme správně. Jenže pod srázem, na kterém stojíme, není prakticky voda. A nechce se nám tu nechávat auto naložené všemi věcmi, protože se všude píše, že v autě nemáme nic nechávat, takže nakonec odjíždíme bez toho, abychom vodopády viděli. Zaráží nás ale, že k nim vede schodiště, to jsme nečekali, není to nijak značené a přesto to takhle vypadá jako turistická atrakce.
Poslední zastávku dne plánujeme u velkého jezera kousek od Ouarzazate. Jmenuje se El Mansour Eddahbi, na mapách vypadá krásně, ač nevíme, kolik tam bude vody. Není k němu moc příjezdových cest, o nějaké okružní okolo ani nemluvě. Takže volíme tu jedinou, která k němu od jihu vede. Cesta je vlastně trochu podobná jak k vodopádům, vine se mezi kopečky. Jenže za chvíli přijíždíme k závoře, kterou hlídá voják – vojenský prostor! To jsme nečekali, nebylo to nijak označené. Možná proto jsme o jezeru nečetli v žádném průvodci. Voják nám ale aspoň dovolí udělat pár fotek na dálku – se zapadajícím sluníčkem je krásné světlo, i když je to opravdu jen z dálky.
Dojíždíme zpátky do hotelu, ve kterém jsme spali předchozí noc – tentokrát jsme to bookli napřímo a ušetřili asi 20% z ceny. Dostali jsme větší pokoj, což je maličko nepraktické (hůř se vytápí), ale je na druhou stranu, tak snad nebude tolik slyšet muezín. Každopádně být ve stejném hotelu a mít pokoj na druhé straně je minimálně pro Lucku dost matoucí, automaticky by chtěla jít do původního pokoje (a to pak i cestou dolů na recepci) 🙂
Jen odkládáme věci a jdeme na náměstí na tažín. Vybíráme vedlejší restauraci co minule, obsluhuje nás sympatická drobná mladá slečna, ač se nám těžko odhaduje věk. Ale mluví dobře anglicky. Jsme tu sami, což nás překvapuje, jídlo je lepší než minule a ještě levnější (35 MAD za tažín). Volíme tažín s tfaya – což je zkaramelizovaná cibule se skořicí posypaná na vrchu masa. Takže zase do sladka, zajímavé, celkem dobré. I dnes po náměstíčku jezdí praštěná blikající elektrická autíčka, byť je výrazně chladněji, takže je tam méně živo než předtím. Zase dost vymrzáme, takže jsme rádi, že v hotelu teče teplá voda a pokojík se jakž takž vytopil 🙂
