Ráno jsme se probudili do deště. Než jsme se ale na hotelu pobalili, tak přestalo a vypadalo to, že bude i sluníčko. Kufry jsme nechali na recepci a vydali jsme se ještě jednou na promenádu. Dnešními cíli byl rybí trh/rybí aukce a kasbah na kopci nad městem. Jak jsme vylezli ven, uviděli jsme, že sluníčko sice svítí, ale ze všech stran se stahují tmavé mraky. Po chvilce chůze po pobřeží nás mraky dohnaly a začalo pršet. Zašli jsme tedy do jedné z kaváren, která nám aspoň během největšího deště poskytla přístřeší.
Tuhle část psal Jirka, Lucka, která to teď čte, má jiný názor: Sluníčko vůbec nesvítilo 😀 Ráno jsme vykoukli z hotelu, všude mokro a od moře extra černé mraky, ale ještě nepršelo, tak jsme doufali… Po chvíli začalo, ale nebylo to že by nás mraky dohnaly, ono tam prostě byly pořád:D, zalezli jsme na snídani pro Jirku a ono tak nějak pršelo čím dál víc, tak jsme nakonec vyrazili i do deště, tj. poskytla nám přístřeší, ale asi se ani nedá říct, že na ten největší déšť 😀
Když se trochu vyčasilo, vyrazili jsme směr rybí trh. Cestou jsme potřebovali vybrat hotovost z bankomatu – oba bankomaty, které jsme potkali, ale bohužel buď nefungovaly nebo přestaly fungovat po vložení mojí karty. Došli jsme ke vstupu do přístavu, dál nás ale nepustil pan policista – že je přístav komerční a že jako turisté máme jít do mariny (odkud jsme přišli). Hned vedle vstupu pak bylo mnoho stánků s rybími pochoutkami. Ze všech průvodců jsme ale vyčetli, že to je sice fajn místo na oběd pro místní, ale na turisty tam mají nasazené nesmyslné ceny (a to na plastových židličkách a na dešti), takže jsme se vydali směrem k centru.
Zaskočilo nás, kolik bankomatů jsme potkali cestou k centru – a na 4. pokus se mi dokonce povedla vybrat hotovost. Potkali jsme libanonskou mešitu (asi bychom nepoznali rozdíl oproti místním, i když byla pěkně mozaikově zdobená) a pak se vydali do mini zoo, která je hned vedle hotelu, kde jsme bydleli. Zoo byla hlavně místem pro děti – bylo tam spousta slepic, hus, holubů, ale také papoušci, kozy, dvě lamy, pávi a klokan (ten nás prekvapil!).
Oproti zoo, na které jsme zvyklí z Evropy, byly podmínky pro zvířata docela omezené, ale i tak jsme viděli spoustu dětských úsměvů.
Protože bylo počasí pořád nic moc, rozhodli jsme se, že vyzvedneme věci, vyrazíme a kasbu (hrad) zkusíme navštívit cestou autem. Daleko jsme se ale kvůli jednosměrkám nedostali, zřejmě se nahoru jezdí jen za nějakých speciálních podmínek, ač tam silnice vede.
Klasická cesta Agadir – Essaouira trvá zhruba 3 hodiny (a má 175km). To bychom ale nebyli my, abychom si nevybrali ještě cestu jinou. Do itineráře jsme přidali údolí “Paradise Valley” kousek od vesničky Tizgui (doporučené průvodcem). Údolí nám odhalilo další barvy a vůně Maroka – tentokrát zelené zarostlé kopce, úzkou soutězku podél říčky, bzučení včel a i déšť. Cestou jsme zastavili na kávu na jednom z kopečků s vyhlídkou: Všude tam včelaří a tak byl prodej medu hlavnější business než kavárna. Pán nám tak okamžitě “vnutil”, že si u něj kávu musíme dát s medem, ukazoval, kde všude má úly (číslo už jsme zapomněli, ale bylo to něco okolo 650!). Káva nebyla extra dobrá, ale už jsme měli i horší. Už zase začalo pršet, tak jsme brzy skočili do auta a pokračovali.
Asi o hodinu později (cca v půl čtvrté!) jsme zastavili i na oběd. Ten jsme měli na vyhlídce nad údolím (v cca. 600 metrech nad mořem) a i když jsme na jídlo dlouho čekali, tak bylo výborné (tajine s kuřecím masem a zeleninou, snad poprvé, co jsme dostali velký tažín pro dva). Srandovní místo: V okolí nebylo moc domů, přesto se tam ale motalo hrozně moc lidí. Každou chvíli někdo vešel do restaurace, halasně nás pozdravil, něco přinesl nebo odnesl, nebo si jen na chvilku sedl a zase šel.
Od restaurace jsme už do navigace opravdu dali Essaouiru. V tu chvíli cesta ukazovala ještě něco přes 3 hodiny, i když to bylo jen necelých 100km. A opravdu – silničky byly menší a menší a postupně jsme nastoupali v jednom místě až do 1600m nad mořem (a do mraků) a pak zase sklesali dolů. Ale výhledy za to rozhodně stály! V jednom z nejvyšších míst jsme přejeli vrcholek kopce a tím se nám otevřel výhled na druhou stranu hor, než po které jsme jeli. Tam lehce prosvítalo sluníčko – svítilo do mraků tak, že celé údolí tam bylo zahalené v mlžné záři.
Cesty se hodně měnily – občas byla celkem fajn asfaltka, kam se v pohodě vešla dvě auta. Občas ale chyběla svodidla nebo chyběl asfalt a o šířce ani nemluvit. Každopádně řízení těmito silničkami je super zážitek. A co by to teprve bylo na motorce.
Protože se pořád honily mraky, chvíli pršelo a svítilo sluníčko zároveň a v jednom místě jsme dokonce viděli parádní duhu. Uprostřed hor jsme také narazili na velikou přehradu – Barrage Moulay Abbdellah. Je zajímavé, že to byla další přehrada, kterou hlídali vojáci. I když dá se pochopit, že zrovna tady v Maroku je voda opravdu vzácnost a je se k ní potřeba patřičně chovat. Zastavili jsme na hrázi, kochali se a fotili – ač na nás lidi ze spoda (rybáři?) signalizovali, že fotit nemáme.
Postupně jsme se z malých silniček vymotali až na hlavní silnici N1 (do té doby to byla P1001, kousek P1004 a pak dlouho P1000), která už vedla přímo do Essaouiry. Tady už zase cesta byla nudnější, setmělo se a tak nebylo tolik na co koukat.
Už jsme si pomalu zvykli na to, že mešity slouží jako místo setkávání, takže tam je docela běžný malý obchod (včetně barevných poutačů), ale cestou jsme viděli první mešitu, jejíž součástí bylo řeznictví 🙂
Už byla tma a měli jsme docela hlad, tak jsme zastavili u cesty u něčeho, co vypadalo jako kombinace hotelu, restaurace a několika obchůdků. Skočil jsem dovnitř zjistit, jestli ještě nebo vůbec vaří. Majitel nejprve nabídl pizzu, ale nakonec jsme vymysleli, že dokáže kefta tajine (s masovými koulemi), který obohatí ještě masem a hranolkami. I když to byla taková trochu divoká kombinace, nakonec bylo jídlo moc dobré a my byli rádi, že jsme pořídili.
Už před domem nás navíc přišel přivítat psí kamarád: Sedmiměsíční fenka, těžko říct, jestli to byla čistá rasa, každopádně něco většího a nohatého jako třeba ohař. Trochu se bála, nešla moc blíž, ale jak jsme se otočili, hned po nás skočila, ať neodcházíme a hrajeme si s ní. Dokonce si uměla otevřít dveře od restaurace, takže pak za námi přišla až dovnitř – a tam už se lísala, už jsme byli její. Navíc tam byla i krásná bílá kočka, s obojkem (evidentně si spolu v pohodě rozuměli), takže Lucka se mazlila s kočkou, Jirka se psem a spokojení jsme byli oba.
Byt v Essaouiře jsme našli snadno – dokonce je na stejné straně města, odkud jsme přijeli. Je to podobně řešený apartmán, jako jsme měli v Cassablance – spojenou ložnici s kuchyní/obývákem. Majitel tady také má jednak smoothie mixér (Lucka se raduje) a taky parádní kolekci starých fotoaparátů. Navíc je to tu moc pěkně čistě zařízené, líbilo by se nám tu i na delší pobyt.
Nechali jsme věci na bytě a vyrazili jsme se podívat do starého města. To je od nás jen chvilku cesty. Essaouira vypadá na první pohled velice civilizovaně, aspoň naše čtvřť má docela hodně pěkných restaurací a zdá se, že v létě je turistickým střediskem, i když na první pohled mnohem méně komerčním, než byl Agádír. Vešli jsme do bran pevnosti.
I když to nejdřív nevypadalo, za chvilku jsme vstoupuli do klasického trhu. Protože už bylo docela pozdě věčer, trhovci už postupně začínali balit. Nicméně i tak jsme mohli vidět několik stolků, kde hrdí rybáří nabízeli různé ryby a ostatní plody moře a u nohou se jim jen mlsně oblizovaly kočky. Za pár dirhamů jsem koupili pytel ovoce a zeleniny a vydali se zpátky a spát.
