Ráno jsme se poprvé v Maroko vyrazili proběhnout – ve městě jsme si připadali jako v Evropě a neměli jsme z toho obavu jako například v Marakéši. Běh hezky utekl – vybrali jsme si stejnou trasu, kterou jsme se večer vraceli – podél tramvaje směrem k zálivu. Tam na nás s vycházejícím sluníčkem vykoukla pevnost, kterou jsme viděli večer za tmy, v plné kráse. Ten výhled nás úplně ohromil, takže pauza na focení. Na promenádě byl ještě větší klid než večer, ale zároveň jsme potkali i první dva běžce.
Po sprše a snídani (majitel bytu nám tam nechal 2 croissanty, chleba a dvě marmelády, moc milé! No, Lucka si stejně dala jen avokádo a sušené švestky a mandarinku :-)) jsme vymýšleli, kam se v Rabatu vydat. Na seznamu míst, které jsme nechtěli minout, byl kostel (u něhož jsme viděli, že má otevřeno, protože jsme okolo něj běželi) i velká věž, kterou jsme zas pozorovali večer. Katedrála měla opravdu otevřeno a podobně jako v Thajsku byla postavená v hodně moderním a částečně koloniálním stylu (také byla postavena až ve 30.letech 20. století – pod vlivem Francie). Vnitřek osvětlovala velká okna s vitrážemi a nechyběly ani impozantní varhany. Hlavně Lucka z ní byla hodně nadšená, líbila se jí kombinace moderně pojatého vnitřku a tradičního uspořádání – nijak přehnané.
Hned vedle jsme zastavili na kávu ve velice evropsky vypadající kavárně – navzdory tomu, že by mohla konkurovat místům v Berlíně nebo Karlíně, jsme za dvě výtečná espressa zaplatili 24 dirhamů a pokračovali dál.
Za pár minut jsme od katedrály přešli k velké věži. Ta byla obklopena parkem (včetně umělých palem, které v sobě mají vysílač pro mobilní telefony). Okolo věže stojí spousta sloupů – základy nedostavěné mešity, ostatně ani minaret není dostavěný, proto je to jen kvádrová věž. Hned vedle je pak velké mauzoleum, kde je pohřben Mohammed V., otec současného krále. Mauzoleum je moc pěkná mramorová budova, kterou hlídají strážci v tradičních uniformách na koních a vchody dovnitř pak i další vojáci – podobně jako naše hradní stráž. Na rozdíl od nich ale nemají problém s lidmi aspoň posunky komunikovat. Vnitřek zdobí krásné mozaiky a ze střechy vniká dovnitř vitrážemi barevné světlo – celkově působí místo velice silně.
Provoz je tu dost divoký. Auta hodně troubí, vlastně skoro pořád, hlavně na křižovatkách – ani vlastně moc nevíme proč, možná takové “přidejte!” a nebo “pusť mě tam!”. Neplatí tu pouštění chodců na přechodu (ač popravdě v Rabatu se nám to asi 2x stalo, do té doby ale vůbec) a hlavně neplatí, že když máte zelenou, že vás auta pustí (třeba když odbočují doprava). Navíc – některé semafóry tu mají panáčky pro chodce třeba jen na jedné straně přechodu – a ono tu všichni chodí stejně na červenou, prostě si vyhlídnou nějakou skulinu mezi auty… Ale je to jiné než třeba Thajsko – tam jdete, koukáte po autech a ony vám zpomalí a nechají vás přejít vlastně kdekoliv – tady ne, tady by vás srazili. Každopádně jsme usoudili, že tady vlastně semafory pro chodce nemají žádnou platnost, jen je potřeba velká opatrnost.
Pak jsme se vydali vilovou čtvrtí do kopce k oblasti, která se jmenuje Chellah. Původně jsme moc nevěděli, o co se jedná – z venku totiž vypadá jako hrad Carcassone (což vypadalo při dopoledním nízkém slunci s dlouhými stíny parádně). U vstupu byl černošský pan bubeník a po zaplacení 70 dirhamů (spíš dražší vstupné na místní poměry) jsme zjistili, že se jedná o další památku, která je zapsaná na seznam Unesco. Po chvilce jsme také zjistili, že tam je právem – jedná se o velké vykopávky z dob římanů doplněné o mnoho budov ze všech následujících období. To vše je zasazené do krásných hradeb vyplněných velice různorodou zahradou. Trochu zvláštní ale je, že to tam rekonstruují – což znamená tak nějak znovu dostavují. Nepůsobí to úplně citlivě a připomnělo nám to Heraklion, kde tady prostě dostavěli paláce jak si někdo myslel, že to vypadalo kdysi – čímž historickou hodnotu místa dost poničili.
Hned po vstupu nás zaujalo cvakání. Nejprve jsme mu nepřisuzovali žádnou váhu – až po chvíli jsme zjistili, že ho vydávají čápi. Těch v parku nebydlelo jen pár – z informačních panelů jsme se dozvěděli, že jen uvnitř parku je 75 hnízd a přímo okolo jich je dalších 25. Čáp je v Maroku posvátné zvíře a má zvláštní status. Vidět jich tolik pohromadě byl hodně speciální zážitek. Dokonce bychom řekli, že to musely být staré informace a že jich tu bylo mnohem víc.
Po této prohlídce jsme se vydali okolo královského paláce zpátky směrem do centra, minuli jsme nádraží a došli dalším vchodem do mediny. Už jsem měli docela hlad, ale ani cestou ani přímo uvnitř jsme neviděli skoro žádné restaurace a ani malé stánky, kde bychom si dali něco dobrého, spíš jen fast foody se sendviči a hranolkami, případně turistické restaurace. Nakonec jsem si řekl, že přece jídlo nebude v hlavních uličkách, takže jsme začali zkoumat ty postranní až jsme narazili na malou ceduli, která nabízela tajine. To vypadalo lákavě, tak jsme sešli po pár schodech dovnitř – vlastně přímo do kuchyně. Tam se nás ujala slečna a potvrdila, že vaří a dokáže nám něco nabídnout. Navzdory tomu, co bylo na ceduli, měla dvě hlavní jídla – tajine se sardinkami a pak druhý s kuřecím masem (oba nejspíš měli i nějaký místní nebo franouzský název, ale to se holt ztratilo v překladu). Dali jsme si tedy jeden a jeden a pak jsme zkusili objednat i marocký salát. Ten neměli, ale nabídli nám něco s mrkví. (Holt Jirkova francouzština má ještě své mouchy:)) Za chvilku donesli tajiny – kuřecí prso s kostí bylo podložené jakýmisi tenkými nudlemi, jak když nakrájeli palačinku. Na vrchu byla dušená cibule a troška drobné čočky. Poprvé to bylo kořeněné – celkem fajn, maso tradičně krásně křehké a šťavnaté. Víc nás ale bavil ten sardinkový – byly to masové koule s troškou rýže, v omáčce asi s paprikou. Chuťově moc dobré a hodně masové. A za moment jsme pochopili i to, co to je s tou mrkví – džus! To nás taky mohlo napadnout, tady. Přinesli i druhý, s řepou. Oba hodně sladké, nejspíš je tu ještě doslazují.
V Medině už jsme se dál nezdržovali, prošli jsme podobně jako včera do modrého městečka, chtěli jsme si to tam projít ještě jednou, za dne, když máme čas. Teď to tam bylo živější, děti si hrály na ulici a dokonce zase i pár turistických obchůdků. Tentokrát se mi podařilo vybrat cesty, které vedou k vrcholu kopce a nezabloudit ve slepých uličkách – ale trochu překvapení jsme vyšli na hlavnější ulici, do které jsme večer vstoupili horní bránou. Prošli jsme znovu do pevnosti na vyhlídku, teď nezaterasenou, koukali chvíli na rozbouřené moře a rohodli se sejít dolů, na malou promenádu, že si tam dáme kávu a budeme koukat do vln. Kavárny tam vypadají nově, jsou ale přitom dost omšelé, mořská voda jim asi dává zabrat. Dáváme si kávu a rezervujeme ubytování v Casablance. Ještě chvíli plánujeme co tam vidět s pomocí knižního průvodce a ještě vyrazíme se projít na vlnolam. Vlny tu mají velkou sílu. Sedáme si na kameny a koukáme do vln – působí trochu znervozňujícím dojmem, protože si uvědomujeme jejich ohromnou sílu. Nakonec přijde jedna, co nás lehce osprchuje – stejně už je čas vyrazit zpátky.
Projdeme skoro stejnou cestou zpátky do ubytování, vyzvedneme kufry a míříme k nádraží – máme ještě trochu času, tak hledáme, kde si dáme mátový čaj, který jsme ještě dnes neměli (podezřelé!) a najdeme italsky se tvářící restąuraci, kde si nejdříve objednáme ten čaj (a zkušeně si řekneme o neslazený, ale nakonec nám to už vlastně neslazené přijde trochu zvláštní, rychle jsme si na ten jejich sladký zvykli), nakonec se rozhodneme se i najíst, Jirka si dá panini a já tradiční marocký salát. Docela to trvalo, už jsme byli trochu nervozní, ale překvapili nás, panini přinesli i s hranolkami a omáčkou a salátu je kupa, je moc dobrý, se spoustou rajčat a šťavnaté cibule a trochou římského kmínu a s tuňákem navrch, dobrota.
Cesta vlakem dnes trochu horší, protože jsme si nezaplatili první třídu a dvojka je narvaná. Pán vystupující příští stanici nás pustí, abychom mohli sedět spolu, ale stejně Jirka nakonec vstává a hlídá kufry, protože je tam není kde dát. S časem se vlak uvolní a aspoň na chvíli si sedáme spolu.
V Casablance vystupujeme zase na nově a moderně vypadajícím nádraží, už na první pohled nás vítá logo Starbucks. McD hned vedle. Hm… A u dalšího SBX máme sraz s majitelem našeho ubytování. Před nádražím je zácpa, Lucka chce jít pěšky, ale Jirka ji přesvědčí, že je to dál než myslela a máváme na taxi. Chce 50 dirhamů, což je hodně, ale co už. Je to tu opravdu celkem ucpané, hledáme v mobilu počet obyvatel – město samotné má asi 3 a půl milionu, ale s předměstími dokonce 7, je to třetí největší město Afriky (Káhira, ). To jsme nečekali! Jsou tu zase o pár pater větší domy, působí to jako velkoměsto, i s tou zácpou a smogem.
Ubytujeme se, majitel moc milý, zatím nejlepší, co jsme potkali. Dává nám spoustu rad, včetně míst, kam se máme podívat v poušti, takže konečně máme trochu konkrétnější plán na konec dovolené. V Marakéši půjčíme auto, pojedeme přes hory do Ouarzazate (1 den), další den na otočku do soutězky Dada, abychom si užili hory, pak do pouště (další den) a pak asi 2 dny zpátky, ať už se zastávkou v Ouarzazate nebo někde jinde. Dokonce nám dává doporučení na ubytování v poušti a samozřejmě i na restaurace tady v okolí v Casablance.
Je pozdě, tak vyrážíme ven jen na hodinu. No, ono nám to vlastně tak nějak stačilo. Vyrážíme směr Medina, hned v první moment se setkáváme s otravným čichačem. Vidíme zvláštní autobusovou zastávku – jsou tam mantinely, mezi kterými lidi, kam je vpouští až po kontrole lístků… zvláštní. Obchody moderní i klasické místní potravinky, hned vedle ubytování máme SBX, KFC a za pár dní otevře Burger King… Tady je to zase úplně jiný svět! Dorážíme do Mediny, na prvním úseku se zdá podobná jako všude, spousta obchůdků, kupodivu žádní naháněči (a vlastně nevidíme ani žádné turisty). Ale když se dostaneme víc do prostředka, jsme najednou v uzoučkých uličkách a malých náměstíčcích plných stánků s jídlem. Veliké stoly plné zeleniny, řeznictví s půlkou jehněte, tady i prodejci živých slepic (zabíjejí je zřejmě po koupi, jak u nás kapry, neviděli jsme, ani jsme asi nechtěli). Koření, ryby, kolikrát i jen tak rozložené na plachtě na zemi. A strašně moc lidí, všichni se cpou, jak velká vlna, jak mravenci chodící po svých cestičkách. Vlastně nám to tu nejvíc připomíná trhy v Thajsku, třeba v Chiang Mai. Uhýbáme do vedlejších uliček, tam je zase spousta oblečení, moderního i hábitů, bot, domácího vybavení (pípající budíky!), pochybné “bleší” stánky (třeba s nabíječkami na telefon). Za chvíli se ocitáme zase na náměstíčku s jídlem, šli jsme v kruhu a ani jsme si toho nevšimli. Ještě procházíme malé náměstíčko s prodejem bot, hodně to tam smrdí, tak koukáme po příčině – na zemi spousta odřezků z ryb. Vypadá to, že přes den je tam rybí trh, pak ho sbalí, zbytky vyhází jen tak na zem (a roztahají to kočky) a další prodejci si na stejné místo rozloží boty. Uf! Tak jdeme stejnou cestou zpátky, potkali jsme ještě i několik čichačů a vlastně jsme tak nějak viděli dost.
Vycházíme z Mediny, jdeme jen o chlup jinou cestou než tam, bohužel se nevyhneme přecházení ohromného kruháku, kde provoz ještě zhoustl a prakticky ho není možné přejít. Pokud doteď platilo jediné pravidlo, a to červená na křižovatkách, tak tady už neplatí. Minimálně taxíky jezdí suverénně i na červenou. Nezbývá než tam nějak skočit, ale vůbec to nebylo příjemné, provoz je silný a bezohledný, nikdo vás nepustí. Nechápeme a vůbec nám to nebylo příjemné, těmhle velkým přechodům se zkusíme vyhýbat.
Cestou zpět potkáváme davy fotbalových fanoušků, máme z nich trochu respekt, čekáme, co se bude dít, ale nic – jdou klidně, netváří se ani naštvaně z prohry, ani extra radostně, nebo to nedokážeme poznat:) Prakticky mezi nimi nejsou holky, což je se zdejší (ne)emancipací pochpitelné.
Rádi se vracíme do klidu bytu, ač dům na nás taky nedělá extra dobrý dojem (moc to nesvítí, výtah jede jen jeden), ale jsme v 10. patře a je tu krásný výhled. A asi půl hodiny ještě slyšíme hudbu – zní to jako živé, tak otvíráme dveře do chodby – asi jo, zřejmě tam hrají minimálně 2 lidi na kytary přes zesilovače, ale je to dokonalé, bavilo nás to, škoda, že to končí brzy (v 10, kupodivu). Jinak na nás Casablanca ale zatím nezapůsobila nejlíp, tak agresivní město, tolik odlišné od romantické představy, kterou vyvolává film. Jsme zvědaví, jestli se zítra za dne náš dojem vylepší.
