Vzbudili jsme se do dalšího chladného rána. Na dnešek jsme měli jasný plán – kurz vaření kousek od mediny. Chytli jsme proto taxi a vyrazili směr centrum. Taxi mělo (stejně jako hodně vozidel, kterými jsme jeli předtím) už něco naježděno: tento Peugeot 205 měl 760600km! Přes drobné komplikace a objížďky způsobené maratonem jsme se dostali do centra a tentokrát bylo zábávné i smlouvání ceny – konečně jsem to začal brát jako hru a nasadil nižší cenu pro začátek – v pohodě a s úsměvem jsme se pak dosatali na rozumnou cenu.
Protože kurz probíhal přímo u organizátorky doma a dům byl v srdci mediny, nikdy bychom něměli šanci dům sami najít. Proto bylo bezva, že sraz jsme měli před lékárnou, která naopak šla najít snadno a s cestou nám poradil i pan policista.
Před srazem jsme stihli ještě rychlou kávu a chlebovou placku se sýrem – tentokrát ovšem i olivovým olejem a medem. Překvapivá kombinace byla naprosto super a chleba se sýrem, který bez oleje a medu chutnal včera v Essaouiře celkem suše, byl dneska moc dobrý.
Sešlo se nás 6 účastníků: pár z Francie, pár (Asiatů) z USA a my. Nejprve jsme u pana zelináře nakoupili suroviny a pak se přesunuli ke slečně domů. Zaskočilo nás, že navzdory tomu, že jsme byli v zimních bundách, ona přišla v lehké mikině a pantoflích – asi nejsme zvyklí 🙂 Malý zelinář neměl nic moc netradičního a my jsme taky vybírali všechno, co známe: brambory, mrkev, cukety, mandarinky, jablka, jahody, cibuli apod. Ptala jsem se na dva druhy bylinek – jedna, co měla lístečky jako kontryhel, se prý u nich používá jako špenát. Druhé pak byly vysoké byliny s ořezanými listy, což prý byly rostliny artyčoků – prý jsou hodně výrazné, takže když se do jídla použijí, dávají se samostatně, protože by jinak přebily všechno ostatní. Ani jedno jsme ale my nekupovali.
Na uvítanou jsme dostali marocký čaj a místní sušenky včetně povídání o tom, jak čaj správně připravovat. Čaj dělají typicky s mátou, ale doma pak klidně s jakoukoliv bylinkou, co je po ruce, i sušenou: My jsme měli verbenu. Čaj zelený, “jakýkoliv obyčejný”, slečna použila 2 lžíce gunpowderu (což u nás tedy považuji za lepší než obyčejný :)). Zalila sklenicí vroucí vody, nechala asi 3 minuty odstát a slila (do sklenice). Zalila druhou sklenicí a 10 vteřin míchala pohybem konvice – pak vylila. Tenhle nálev má prý nejvíc teinu a navíc “odstraňuje nečistoty” z čaje, kdežto ten první nálev sloužil k “otevření” stočených lístků a normálně se pije. První nálev tedy vrátila do konvičky, dolila další vroucí vodou, teď už plnou konvici a dala na 3 minuty ještě vařit (!). Bylinku přidala až po povaření, aby nehořkla. Přidala cukr, samozřejmě by dala mnohem víc, než my, kdybychom ji nebrzdili – a byla to dobrota.
Pak už jsme se vrhli do připravy jídel: jak první jsme začali masem na jehněčí tajine, protože to potřebuje nejdelší čas. Používali jsme různé “odřezky” i s kostmi, které mají dost šlachovitých částí a díky nim maso bude krásně vláčné. Přidali jsme poměrně dost cibule a dali vařit do papiňáku, abychom si přípravu urychlili.
Mezitím jsme připravovali různou zeleninu. Udělali jsme celkem 4 saláty: okurkový, který byl prakticky náš okurkový salát, jen trochu sladší a místo vody jsme dávali růžovou vodu (orange blossom water), což super ozvláštnilo chuť salátu (a kterou si taky musíme koupit v Praze!). Pak rajčatový, který byl úplně jak ten náš. A pak dva teplé. Koupili jsme maličké cukety (cca 12 cm), nakrájeli na plátky, 10 min povařili jen tak v osolené vodě a pak smíchali se solí, octem a kořením a byla to strašná dobrota! Podobně pak rajčatový s paprikou – zelenou papriku jsme opálili nad hořákem sporáku, nechali spařit v igelitu a pak černou šlupku zlehka oškrábali nožem. Nakrájeli jsme na drobno a smíchali jsme s rajčaty, které jsme předtím oloupali (normálně škrabkou, byly tvrdší), nakrájeli na kostičky a asi 10 min povařili na pánvi. Vše jsme rozšťouchali šťouchadlem na brambory na kaši a ochutili spoustou koření.
Zbýval zeleninový tažín, ale to je úplně snadné, tažínovou mísu jsme naplnili cibulí, bramborami, sladkou bramborou, paprikou, cuketou a kořením a skleničkou vody. Vařilo se to asi 40 minut.
Do jehněčího tažínu přišly ještě karamelizované švestky, které jsme jen tak povařili ve vodě s trochou cukru, až z vody zbyl jen hustý sirup. Maso jsme naskládali (i s cibulí) do tažínu, přidali švestky, pokapali sirupem a ještě asi 10 minut povařili.
Jídla byla spousta a díky všemu tomu koření to byly jedny z nejlepších tažínů, co jsme tam měli. I jsme se o tom bavili s lektorkou, že jsme byli zklamaní, že všude byly tažíny málo kořeněné a i celkem málo slané. Jediné, co nás napadlo, je, že to turistům radši moc kořeněné nedělají, zvláštní. Každopádně jsem moc ráda, že jsme se na kurzu naučili koření používat a moc se těším, až to vyzkoušíme doma!
Po skončení kurzu jsme zamířili do obchůdku, co nám lektorka doporučila, že tam sama kupuje kvalitní koření a že nás tam neoberou 🙂 Koupili jsme tedy 2 velké odměrky ras el hanout (které nám před očima namleli) a římského kmínu, za což jsme zaplatili asi 50 dirhamů. Lucka měla z koření velkou radost, i z usměvavého prodavače, takový obchůdek by chtěla do Prahy!
Ještě jsme se jednou naposled prošli centrem a donasáli atmosféru a sluníčko, které ještě dnes nakonec bylo, a chytli taxík zpátky na hotel, kde jsme měli uložené kufry. Opět proběhlo dohadování o ceně a odmítnutí taxikáře, který nechtěl jít s cenou na rozumnou úroveň a jeli jsme. Provoz už byl po doběhu závodu v klidu, vyzvedli jsme kufry a se stejným panem taxikářem (po dalším zábavném smlouvání) jsme dojeli na letiště.
Na letišti proběhlo všechno v klidu – jen nás trochu zaskočil samostatný security check pro muže (ale možná to bylo jen tím, že neměli dost personálu na check i pro ženy, pokud pípaly v rentgenu).
Teď už jsme doma a všechno nám to přijde hrozně dávno (třeba přílet do Marrakéše nebo hory) a přitom to bylo jen před pár dny. Každopádně si Maroko budeme pamatovat jako místo, které stojí zato vidět!
