Muezín nás opravdu nevzbudil, možná jsme i čím dál víc unavení 😀 Jirkovi navíc nějak nebylo večer dobře, tak šel spát brzy, zatímco Lucka ještě vyřizovala maily. Možná to maso na špízu nebylo dost propečené (bylo trošku do růžova). Naštěstí ráno už je zase v plné síle.
Dnešním cílem je soutěska Dades. Když se řekne soutěska, představím si něco podobného jako soutěsku Vintgar ve Slovinsku nebo třeba Hřensko – úzké zelené údolí s řekou nebo dokonce potokem. To bychom ale nesměli být v Maroku.
Zhruba 130km dlouhá cesta nás z Ouarzazate vede přes velké planiny. Po pravé straně vidíme jezero, ke kterému jsme včera skoro dojeli. Začínáme potkávat víc a víc bílých taxíků, které mají růžový pruh. Každá oblast tady totiž má vlastní barvu oficiálních vozidel a tahle barva patří městečku Skoura a okolí. V dálce zároveň vidíme i vrcholky Atlasu, které jsou dokonce pokryté sněhem.
Hodně na nás blikají protijedoucí řidiči. Přemýšlíme, co chtějí – časem usuzujeme, že asi upozorňují na blízkou policii. Za cestu jsme opravdu potkali jeden radar na trojnožce a několik kontrol, ale žádné drama (i když sledovat místní, jak se emotivně dohadují s policisty je také zážitek).
Skoura je očividně jedním z center destilace vody z okvětních lístků z růží – růžovou vodu tady nabízí doslova na každém rohu. Chvilku před naším příjezdem se musel městečky prohnat velký déšť – na silnici je dokonce naplavené červené bláto, takže chudák naše auto dostává po prachu z pouštní vichřice další zátěž v podobě bláta. V jedné z vesnic se zastavujeme na kávu. Je to možná nejlepší espresso, které jsme tady měli – a přitom v malé kavárně v malé vesničce (byť s krásným výhledem na skály a hliněná městečka).
Pokračujeme v cestě a postupně se mění i ráz vesnic. Z větších center, kde se okolo silnice koncentruje obchod a veškerý život, projíždíme chudšími oblastmi, kde mají i rozbité hliněné domy, až po vesničky, kde je skoro každý druhý dům buď “hotelem” nebo aspoň restaurací nebo kavárnou. Zároveň se také objevuje vedle silnice i říčka (teda spíš vyschlé koryto). Přijíždíme do Boumalne Dadés, kde soutěska oficiálně začíná. Hned je vidět, že jsme v turistické oblasti, i podle kvality silnice a nechybějících obrubníků. Brzy se okolo nás začínají uzavírat hory – ač tady je údolí ještě hodně široké. Ze silnice, která leží pár desítek metrů nad dnem údolí, fotíme malebné vesnice a všechny barvy – červené skály, domky podobné i různých jiných barev, stříbrné olivovníky, datlové palmy a místy zelenou trávu, do toho sluníčko a dramatické mraky. Vůbec se nám to neokoukává.
Barva krajiny zůstává podobná celou cestu – skály jsou buď sytě hnědé nebo více či méně do červena. Hodně skal je také skládaných – připomínají tak zas výrobky z 3d tiskáren. Některé potom zas texturou vypadají jako bochníky chleba. Po pravé ruce máme v jednom místě zvláštní skalní městečko. Trochu připomíná sloupy z Prachovských skal, jen jsou červené a víc přilepené k sobě. Tady se jim říká opičí prsty – Monkey Fingers. Hodně zastavujeme a fotíme zajímavá místa (což znamená zastavovat opravdu hodně 🙂 ). Občas už jsme i líní pořád vystupovat z auta a tak fotíme jen z okýnek.
V jednu chvíli se údolí víc uzavírá a pořádně není vidět, kudy vede silnice. Až za chvilku zahlédneme auto docela nahoře na skále – až po chvíci pochopíme, že se tam dostalo serpentimani, které nastoupají mnoho desítek metrů během chvilky. Přemýšlíme, odkud bude vidět, co jsme všechno vystoupali – nakonec je tím místem kavárna s restaurací úplně nahoře.
Po kontrole v mapě zjišťujeme, že tohle je typický cíl většiny výprav – hotel Timzzillite. Pohled dolů na serpentiny se neokouká. Dáváme si klasický salát a dva tažíny: Lucka s masovými kuličkami (ověřujeme, že bez vajíčka, ač minule to taky nevyšlo) a Jirka kuřecí s vajíčkem a zeleninou. Možná nejlepší tažíny, co jsme tu zatím měli, ač to říkáme skoro každý den 😀 Tentokrát to byly hustší omáčky s rajčaty a další nastrouhanou zeleninou, oba víc kořeněné, než jsme tu zvyklí a tentokrát (výjimečně) i dost slané. A navíc ten výhled k tomu!
Rozhodujeme se, že budeme pokračovat ještě dál (silnice sama vede údolím ještě asi 100km). Přesto se okolí rychle mění, kazí se silnice, nevidíme už hotely a kavárny a je poznat, že do téhle části turisti už moc nejezdí. Moc ale nechápeme proč. Hory se zvedají a terén nabírá na dramatičnosti. Po obou stranách navíc v dálce vidíme zasněžené vrcholky hor. Chvílemi je dokonce nevidíme, protože jsou v mracích.
Přejíždíme říčku, dostáváme se do nejnižšího místa soutěsky a asi i do nejužšího, protože skály jsou v tom místě jen tak daleko od sebe, že se vyhnou dvě auta (a být obě vysoká, třeba autobusy, musí se nejspíš vyhnout mimo to úzké místo). Vyjíždíme opět výš. Krajina se zase otvírá a jak nabíráme výšku, máme krásný výhled na místní skály i zasněžené hory za nimi. Na jednom fotomístě koukám, že něco letí vzduchem a tak si dělám srandu, že na Jirku zavolám, ať zavírá dveře od auta, že nám do něj sněží, až zjišťuju, že je to opravdu sníh!
Jsme asi 1900 metrů nad mořem a opravdu tu sněží. V Maroku. To jsme si udělali pěknou letní dovolenou! Jsou tu jen 4 stupně a sice jen chvíli, ale celkem hustě chumelí. Jedeme ještě kousek dál, tady je místy starý sníh i na silnici. Vyjíždíme na nejvyšší místo trasy, zastavujeme na focení, najednou na nás z ničeho nic vyskočí ošlehaný starší muž nabízející korále a drahé kameny, Jirka mu dává minci a radši jedeme pryč, protože nám to není příjemné. O moc dál už se nedostaneme: Opravuje se tam silnice, projeli bychom, ale jsou už 4 hodiny a máme nejvyšší čas se začít vracet, protože sem jsme jeli 5 hodin a minimálně z hor chceme vyjet do tmy (a přitom nijak extra nespěchat a ještě si užívat výhledy).
Jak se otáčíme, vidíme, že sněhové mraky se stáhly z hor směrem k nám a máme trochu strach, co z toho bude. Počasí se změnilo celkem rychle, sice místy pořád prosvítá sluníčko, ale mraky vypadají zlověstněji, je vidět, že sněží nebo prší skoro všude okolo nás. Pak začne pršet i nad námi, jedeme opatrněji, nevíme, zda to nebude klouzat – ale i tenhle déšť trvá jen chvilku a pak už zase jedeme v klidu. Cesta zpět vypadá v tomhle zamračenějším počasí zase jinak, dramatičtěji, ale na focení už to není tolik ono. Takže zastavujeme míň. Hledáme kavárnu na kávu, nic moc nevidíme – všechno mezitím zavřelo. Nakonec zastavujeme u pěkně vypadajícího hotelu (zdobeném po Marocku – koberečky, barvy, keramika) s úžasnou panoramatickou terasou, ale hodně hodně špatnou kávou, kterou Lucka ani nedopila a Jirku po ní tlačí žaludek.
Zbytkem už projíždíme rychle a vracíme se stejnou cestou zpět. Ještě pozorujeme a fotíme dramatické mraky, které místy propouštějí sluníčko a vytváří to tak fantastickou hru barev.
Vracíme se k hotelu, vyzvedáváme vyprané prádlo a ještě bereme auto a jedeme na druhou stranu Ouarzazate, kterou jsme ještě nestihli prozkoumat, a jak jsme tam ráno projížděli, líbilo se nám to. Z google map vybíráme restauraci Saint Exupery, která má slušné hodnocení, jenže když v ní dostaneme menu, zjišťujeme, že za jídlo chtějí asi 300 MAD – což je skoro 10x víc, než obvykle platíme, takže se zvedáme (i když je nám to blbé) a jdeme hledat dál. Jenže nemůžeme nic najít, zavřeno nebo fastfoody, je už i celkem pozdě. V jednom omšelém bistru bychom se i najedli, ale tažín už mají poslední:) Takže se nakonec vracíme zpátky k “našemu” náměstí a zkoušíme třetí restauraci – vypadá nejturističtěji, ale je tam i hodně místních a hodnocení má pěkné. Dokonce vyhráváme i místa uvnitř, takže to bude snad poprvé, co na večeři nepromrzneme na kost.
Jirka neví, co si objednat, tak mu Lucka vybírá tažín kebap – a Jirka souhlasí. Lucka si dává tažín s játry. Mňam! Játra neměla už dlouho a tahle úprava s cibulí a troškou rajčat je skvělá, lehounce do sladka a játra jsou krásně měkká a jemná. Ani Jirkův tažín není z nejhorších. Zapíjíme klasicky extra silným čajem.
