Ráno jdeme zkusit snídani, protože ji máme v ceně. Dostáváme oba místní lívanec, místní palačinku (lívanec je hodně nadýchaný, s velkými oky, lehoučké nic, palačinka je naopak pevná, zřejmě z tvrdé pšenice, tu už Jirka ochutnal v Marakéši), med, marmeládu, jakýsi čokoládový chlebíček, čerstvý pomerančový džus a nedobrou kávu. Tak si Lucka místo toho udělá salát z nějakých neznámých červených lístečků, avokáda, rajčat, granátového jablka, kurkumy, oliv a citronové šťávy. Vyrážíme co nejdřív, zase nás čeká dlouhá cesta do M’hamidu, i tentokrát to píše 4 hodiny. Ještě se chceme zastavit na kraji Ouarzazate (říkají mu tu Warzazát) na nedělním trhu.
Nečekali jsme nic extra, různých trhů jsme tu viděli, přesto jsme nakonec celkem nadšení. Trh je obrovský, hlavně ovocno-zeleninová sekce. Všechno krásně vyrovnané, na místní poměry i čisto. Jen u slepic a podobné zvěře se moc nezastavujeme, vidíme ještě se škubajícího mrtvého králíka. Každopádně, tady vidíme asi nejautentičtější trh, jaký bychom čekali v každém městečku, vyrovnaný, bohatý, živý. Z nabídky jsme asi neviděli nic nového, jen nás překvapily stánky s popcornem, kterých bylo spousta, ten tu evidentně frčí. A pak jsme ještě přemýšleli, jak asi chutná cizrna, kterou tam mají na velké kopě a sypou lidem do maličkých kornoutků – vypadá ale jen tak vařená, ne ani nijak kořeněná, tak nám to přijde zvláštní.
Kupujeme pár místních banánů (jsou menší a buclatější, ale mají tu i ty klasické dlouhé, z dovozu) a pár jablek a jedeme.
Cesta je podobná jako včera, jen mnohem mírnější kopce. Je to čím dál sušší, zeleň už pomalu nevidíme vůbec. Přijíždíme zase k jedné z rekonstrukcí silnice a do cesty nám někdo vstupuje a zastavuje nás. Francouzštinou rozumíme, že chce odvoz, celkem se vnutil, ale stejně jsme si říkali, že dříve nebo později někoho vezmeme, až se osmělíme, protože je zřejmé, že dostat se tu z vesnice do vesnice není žádná sranda a autobusy tu asi moc často jezdit nebudou (a kdo ví, jestli vůbec). Přepne do angličtiny, je celkem milý, říká, že pomáhá ženám, že buď rozvedeným (a tedy těžko se uživujícím) nebo třeba ovdověným, že jim vozí materiál a pak zase vyzvedává jejich výrobky, které prodává.
Zhruba v ve stejné době zase vjíždíme do hor, ale teď stolových, i tak se ale otevírají krásné výhledy. Prý tu žijí gazely a teď jsou tu ptáci z Evropy a 9 měsíců v roce tu neprší a ty ostatní prší jen trochu. Rozumíme si spíš hůř, on moc nerozumí anglicky a my francouzky. Nakonec ho vezeme asi 50 km, po vysazení nás zve na čaj do svého obchůdku. Vlastně je to obchod docela velký, nabízí všechno, co jsme tu kde viděli jako turistické předměty, šperky (prý i stříbrné s různými drahokamy), různé tradiční oděvy, boty, keramiku a podobně. Přijde ještě jeho kolega, nalijí čaj a už nás zkouší: ukazují šperky a vypráví, jak jsou skvělé. Navlečou nás do tradičních oděvů, uvážou nám nomádské turbany jako nosí v poušti a tvrdí, že bez nich se tam neobejdeme. Kupujeme náušnice jako suvenýr, na místní poměry asi draze, snad je to opravdu pomoc těm ženám. Nakonec se necháme přemluvit i na šátky na turbany. Aspoň víme, jak je uvázat. Ještě nám chtějí ukazovat koberce, ale my už opravdu jedeme. Nastupujeme do auta a v tu chvíli je tam žebrák, je dost neodbytný. My už se cítíme hrozně nepříjemně z toho předchozího vnucování, takže mu nic dávat nechceme a rychle odjíždíme.
Od tohoto místa už je to zase placka, suchý kamenitý terén, říkáme si, jak tady může někdo něco pěstovat. A z čeho místní žijí. Přejíždíme malý kopec a najednou koukáme z otevřenou pusou: za horizontem se rozprostírá velká plocha palem. Najednou, z ničeho nic, kde byly jen velké kamenité pláně. Vystupujeme z auta na vyhlídce, ale hned se k nám hrne skupina dětí a nabízí nám datle. Máme je všude kolem a nedají se odbýt desetikorunou: pořád nabízí, vnucují, datle nám strčí pomalu do pusy, když si dobrovolně nechceme vzít. Takže se otáčíme na patě a sedáme do auta – je nám to trochu líto, bývali bychom tam ještě chvilku koukali. Pohledem do mapy zjišťujeme, že to bylo jedno z turistických míst, kazba (místní “pevnost” nebo “hrad”), vlastně jsme si jí nevšimli, protože nás zaujaly palmy a rušily děti.
Jedeme dál, v jedné z vesniček zastavujeme na kávu, ale vlastně už máme strach zastavovat. Byli jsme varováni, že čím dál víc nás tu budou honit a vnucovat nám cesty na velbloudech nebo žebrat. A taky že jo, za chvilku k nám přijde navíc zřejmě postižený kluk. Nic moc, takže zase brzy jedeme.
Začíná hodně foukat a hlavně během chvíle vjíždíme do “mlhy”: tady už začíná písčitá poušť, takže to je vítr ženoucí písek. Místy opravdu jak stěna, není nic vidět, takže musíme jet opatrněji. Spouštíme okýnko a fotíme značku s velbloudem a za tu minutu máme v autě vrstvičku písku. Chudák foťák, mobily a taky jahody, které tu máme vybalené 🙂
Už je nám jasné, že bylo dobře, že jsme se nechali ukecat na šátky, protože v tomhle se bez zakrytého nosu a pusy chodit nedá. Tohle nás vlastně hodně překvapilo! Poušť jsme si vždycky představovali jako krásné písčité duny proti modrému nebi, ne jako tolik větrnou pláň se spoustou písku ve vzduchu! První dunu vidíme ale až za chvíli, takže nadšeně zastavujeme, Lucka zouvá boty a jdeme na ni vylézt a udělat první fotky. Je ale maličká a vypadá to, že je to jakýsi “pískolam”, jsou tam totiž jak kdyby na svislo postavené rohože z upletené trávy, o které se písek zachytává. Vidíme to ještě často podél cesty – zřejmě proto, aby to neválo závěje písku do silnice.
Dorážíme do cílového města, snažíme se spojit s majitelem ubytování, protože nemáme adresu, moc se to nedaří, mezitím u nás zastaví dva džípy a oba nám vnucují cesty do pouště a jsou dost neodbytní. Nakonec se nám s majitelem podaří spojit, zjistíme, že jsme o 5 km dál než máme, tak jedeme zpět. Nacházíme i správnou odbočku, míjí nás dva kluci na skůtru a ukazují, že máme jet za nimi, ale my se nechceme nechat, nakonec zjistíme, že jsou ze správného ubytování, jen my už jsme na nervy z toho, jak nám pořád někdo něco vnucuje a jak máme poznat, že tihle jsou ti správní? 😀 V mezičase také zastavujeme klukovi s babičkou – původně jsme si mysleli, že je z našeho ubytování, ale jen chtěl babičku někam odvézt, tak z toho bylo další nedorozumění..
Dojedeme, rijád je pěkný, ale klasicky studený. A nemá dveře mezi koupelnou a ložnicí, takže si musíme vzájemně odcházet z pokoje, pokud chceme dát druhému trochu soukromí 😀
Jakmile jsme se trochu rozkoukali, oslovil nás majitel (nebo provozní, kdo ví.. ) s tím, že pro nás připravil čaj a sušenky. Nad sušenkami začal, jak je poušť krásná a jak ve vesnici vlastně nic není, jen poušť a že tam naprosto nemá smysl jet sami.. Náhodou ale jeho společnost kromě ubytováníá nabízí i prohlídky v teréních autech nebo i přespání. Nakonec jsme se dohodli na cestě autem ještě večer – že nás řidič doveze do pouště – podívat se na duny, tam si s nomády vypijeme čaj, pak se zastavíme v muzeu a přiveze nás zpátky. Zároveň nám i připraví večeři tady na ubytování, abychom se nemuseli nikam vláčet. Ceny trochu natažené, ale zas by bylo škoda nechat si tohle utéct.
Jen připravíme foťák a vodu a přesuneme se na parkoviště. Tam už je ready 4×4 Toyota, která vypadá, že už má nejlepší léta za sebou. To se také potvrdilo tím, že do ní museli před startem kluci přimontovat baterii.. Náš řidič už také leccos zažil. Nedokážeme vůbec odhadnout jeho věk, ale má stejně uvázaný šátek jako já, takže jsme kamarádi (a i v podobně modré barvě). Kromě řidiče s námi jede i Ibrahim – mladík, který sice v Marrakéši studuje ekonomii, ale dneska je zrovna tady.
Vyrážíme a samozřejmou součástí je i telefonát v arabštině – celkem komedie, protože náš řidič asi hůř slyší.. ale o to lépe ho slyšíme my. Naše první zastávka je v městečku M’hamíd. Chvilku tipujeme, co asi budeme ze stodoly se špinavou podlahou potřebovat, brzo se ale ukáže, že je to jen místní forma čerpací stanice a potřebujeme jen trochu nafty, abychom cestu zvládli. Naftu náš řidič leje z 5l barelů, jaké u nás používáme na olej na vaření (a i tady měly stejná loga). Potom už víceméně vyrážíme. Z hlavní cesty odbočíme “do pole” a už to s námi třese. Že bude cesta drsnější se potvrdilo i tím, že se náš řidič připoutal.
Postupně se vzdalujeme z dohledu vesnice a i krajina začíná být víc a víc nehostinná. Kromě toho pořád hodně fouká, takže není vidět moc daleko. Cestou se také začíná objevovat první písek a po chvíli je potřeba zapnout i 4×4 na autě. Vedle nás jdou první velbloudi s cestujícími (taková mini karavana).
Zhruba po 15 minutách od vesnice máme po pravé ruce kopec z písku (i když trochu s keři). Tam také zastavujeme a jdeme se na něj podívat. Těžko říct, kdo z nás měl z dun větší radost – jestli my nebo náš průvodce Ibrahim. Ten si totiž také všechno fotil a písek si užíval. Chvíli se procházíme a blbneme v první duně, po chvilku ale zas skáčeme do auta a jedeme dál. Po obou stranách auta se vynořuje víc a víc kopců z písku, které už teď nemají žádné keře a jsou takové, jak známe duny z knížek. Postupně dokonce ustává vítr (ne úplně, ale už není tak nepříjemný) a je dál vidět.
Řidič nás vysazuje a my s našim průvodcem jsme v dunách. Vylezli jsme na jeden z kopců a z něj vidíme několik stanů. Jak fouká, tak vítr žene přes vrcholky jemný písek – vypadá to naprosto super. Zároveň to ale znamená, že máme jemný písek/prach naprosto všude. Tím se také potvrzuje pravdivost doporučení berberského pana stopaře, že bez šátku nemá do pouště smysl chodit. A i s ním a s brýlemi máme písku plné oči, uši a teda hlavně boty (které si Lucka brzy sundává).
Za chvilku jsme také zjistili, že pokud chceme v dunách jít, tak je nejlepší vybrat si stopu po vršku – jinak se totiž písek chová podobně jako hlubový sníh – dokáže překvapit a člověk tam snadno zapadne.
Z jedná strany dun je jen holá pláň. Po té vítr hnal prach a písek směrem k nám – to vypadalo také velice zajímavě a tak nějak strašidelně, když si člověk uvědomí, jakou má přiroda sílu. Zároveň je docela hrozná představa několika denní nebo dokonce několika týdenní cesty přes poušť. Pak se totiž není co divit, že člověk vidí fata morgany. Zároveň si nějak nedovedeme představit, jak tu můžou dlouhodobě žít lidé, navíc tu všichni chodí bez brýlí.
Vydáváme se ke stanům, které vidíme. Zjišťujeme ale, že jsou opuštěné. V mezičase na nás už volá náš řidič stojící na dalším kopci, že máme jít za ním. Tam vidíme další skupinu stanů a několik zaparkovaných velbloudů.
Rádi přijímáme pozvání dovnitř, kde se samozřejmě podává zelený čaj. Stan má pevnou podlahu, je v něm příjemně teplo a po větru není ani památky. Další ze stanů zároveň obsahuje “hygienickou” stanici s klasickými toaletami – docela luxus takhle uprostřed pouště. Všude tady také je skoro plný 4G signál. Stany slouží jako základna pro turisty, kteří chtějí strávit noc v poušti. Zároveň tam jsou k dispozici i snowboardy – duny se opravdu chovají jako sníh.
Sedáme zpátky do auta a podobnou cestou se vracíme zpátky do civilizace. Je to hodně hrkavá cesta, kolikrát nás zachrání pás od toho,a abychom si dali hlavou o strop auta. Zastavíme ještě v jedné z vesniček po cestě. Tam máme navštívit muzeum. Pořádně nevíme, co si pod tím představit (ani z předchozího vysvětlení organizátora to nebylo úplně poznat), tak se necháváme překvapit. Už je tma a naši průvodci a dva místní nás vedou do užších a užších temných uliček až se ocitneme v kasbě – starém hliněném obydlí, kdy nám pan průvodce (majitel muzea) velice lámanou angličtinou ukazuje, jak lidá tady na kraji pouště žili. “My friend” (opravdu s touhle výslovností) a “for example” říká pořád, cpe to všude, i tam, kam se to nehodí. A hrozně mele, Lucka mu rozumí jen půlku, ale oba se tváříme, že chápeme vše 😀 Zastávka to byla překvapivá, tmavá, ale velice zajímavá. Samozřejmě nakonec nechyběl mátový čaj s cukrem.
Vrátíme se do našeho hotelu. Tam jsme sami – nikde nikdo (jen zima). Původně jsme dohodli, že nám majitel připraví večeři, ale moc to nevypadalo (už bylo asi půl deváté). Po několika vyměněných sms a telefonátech se ale večeře povedla – dostali jsme místní polévku, klasický tajine se zeleninou a kuřetem a navrch i mísu ovoce a jogurt s jablky. Nebylo to špatné, ale měli jsme už lepší.
Protože jsme byli hodně mimo civilizaci, těšili jsme se na noční oblohu. Sice jsem předtím musel udělat trochu sabotáž osvětlení okolo našeho domu (vyšroubované žárovky), ale potom už nám nic nebránilo v tom, abychom se kochali scenérií, která se nikdy neokouká a jen tak nevidí. Zajímavé, že se nezdá, že by známé hvězdy byly výraznější, ale jakoby těch hvězd vykouklo mnohem víc, než v Praze. Chvílku jsme zkoušeli i fotit, ale nějak se nám to nedařilo nastavit, tak jsme šli brzy zmrzlí spát.
