Ráno jsme vstali za úplné tmy. Jsme oproti Praze posunutí hodně na západ, ale Maroko je ve stejné časové zóně, takže ráno tady je tma až skoro do osmi hodin a večer naopak světlo skoro do půl osmé. S panem taxikářem jsme si zahráli smlouvací hru – na taxametr se přese nepojede. Tak nastřelil 50 dirhamů. Já 20. On 30. Já 20. Nakonec jsme se dostali na 25 – naprosto v pohodě cena, protože to bylo asi 20 minut cesty. Taxíky (místní petit taxis) jsou většinou malá auta – hodně Dacie nebo staré Renaulty nebo Peugeoty. Všechny ale mají na střeše zahrádku. Tam se také vozí všechna zavazadla. Původně jsme se trochu báli, jestli naše kufry po divoké jízdě nevypadnou, ale dojeli jsme v pořádku.
Nádraži Casa Voyageurs působí stejně jako všechna nádraží, která jsme zatím viděli – je opravené a vypadá jako nové. Protože jsme měli trochu času, dali jsme si kávu ve Starbucks a nasedli na vlak. Oproti předchozím cestám má tenhle vlak kupé. V našem sedí maminka se dvěma kluky a slečnou + jedna cizí slečna. Kluci (cca. 3 a 8 let) se nejprve trochu stydí, po chvíli ale už jsme kamadádi (teď ten starší sedí opřený o moje rameno a drobí mi sušenku do počítače). Je sranda pozorovat i maminku – je ráda, že jsou kluci v pohodě, ale chvílemi je napomíná, ať tolik nedivočí.
V mezičase se také několikrát hodně proměnila krajina. Když jsme vyrazili z Casablancy, tak byly vidět krásné zelené pastviny, které ale postupně přešly do červených vyschlých kopečků, kde rostou už jen malé keře.
V Marakéši jsme byli v půl dvanácté, takže jsme se rozhodli, že si nejdřív dáme oběd, pak vyzvedneme auto a vyrazíme co nejdřív, protože nás do Ouarzazate čekají 4 hodiny cesty, tak ať to stihneme za světla i s nějakou rezervou, protože přece jen nevíme, co nás tam čeká… Zase jsme viděli dost fastfoodů, ale nakonec jsme zvolili docela pěkně vypadající restauraci s tažínem za slušnou cenu. Vedle nás byl zřejmě nějaký business oběd, 5 chlapů, dost se překřikovali, je sranda, jak špatně odhadujeme, jaké emoce u toho jsou, protože z tónu hlasu se nám pořád zdá, že jsou na sebe naštvaní nebo tak, a oni se u toho přitom smějí. Hrála tam i lokální muzika, celkem nahlas – celkem nám to připomínalo indickou hudbu a podobně.
Zvolili jsme trochu klasicky tažín s masem a švestkami (ten si dal tentokrát Jirka), Lucka zvolila kuřecí tažín – který přišel posypaný hranolkami, to už jsme taky jednou měli. Takže hranolky a vajíčka putovaly k Jirkovi do talíře, Lucka si za to vysloužila většinu marockého salátu, který byl navíc moc pěkně nandaný.
Vyzvednutí auta chvilku trvalo, ale shodou náhod jsme dostali Fabii. Týpek nám ji vychvaloval, jak je to kvalitní auto, prý z Německa! Tak jsme mu trochu spravili informace, tak se divil:)
Vyrazili jsme, se zastávkou v supermarketu pro zásobu vody a nějaké drobnosti na cestu. Klasický Carefour, vlastně úplně stejný jako naše Tesco. Řízení ve městě bylo hodně dobrodružné. Přejíždí se tu z pruhu do pruhu, bez blinkru, speciálně taxikáři si dělají co chtějí a cpou se všude. Tady ale aspoň ještě platí pravidlo se stáním na červenou. Může se vám stát, že někdo do vás najíždí zboku, protože prostě čeká, že uhnete, nebo prostě nekouká. Co se předjíždění týče, taky si nikdo nedělá hlavu s tím, aby se stihl zařadit do pruhu před protijedoucím vozidlem. Počítají, že hodně přibrzdí nebo zastaví.
Ve městě to bylo opravdu hodně divoké, chce to hodně pozornosti a představivosti, co všechno se může stát a být na to připraven:-), ale jakmile jsme opustili Marakéš, provoz postupně řídnul a žádné nebezpečí nehrozilo. Silnice jsou převážně dobré, jeden pruh každým směrem a do kopce dokonce často stoupací. Ale jak odbočíme víc do hor, trochu se to horší. Hodněkrát jsme minuli silničáře, se spoustou pracovníků a strojů, evidentně se tu hodně staví. Stejně tak městečka, která míjíme, často vypadají úplně nově. Víc v horách pak míjíme vesničky celé postavené z hlíny, domky jsou klasické kostky, ale uplácané z hliněných hrudek o velikosti pěsti. Zatím nezastavujeme, chceme dnes dojet přímo a kochat se budeme cestou zpátky.
Výškové metry poměrně rychle přibývají a naše Fabie přestává jet 😀 Do kopců to musíme kolikrát točit na dvojku, na trojku se jí nechce. Odměna je ale velká, výhledy úžasné. Kopce jsou poměrně strmé, skalnaté, zeleně poměrně málo a čím jsme výš, tím víc jí ubývá. Koukáme do mapy na výšky, nejvýš budeme okolo 2400 m. Tam se dokonce objevuje sníh! Sice jen ve škarpě nebo v nějaké průrvě, ale je tam. A to nám teploměr v autě ukazuje 18 stupňů.
Prakticky v nejvyšším místě zastavujeme na kávu – udělali restauraci na hezké vyhlídkové ploše. Už bylo na čase, chce se nám na záchod a tady “za keříček” nefunguje, protože tu žádná zeleň není 😀 Lucka se rychle skamarádí s místním psem, vypadá to na velké štěně, je dost vyhublý, ale srst má hezkou. Kouká nedůvěřivě, ale když pochopí, že ho pohladíme, nechá se a dost se pak vnucuje. Myslím, že za půlku buřta by s námi klidně odjel.
Střídáme se v řízení, Lucka si to chtěla taky zkusit. Přemýšlí, jak často tyhle hory vidí řídit ženu – tady řidičky vidět nejsou. V Rabatu nebo Casablance to neobvyklé nebylo, i když ani tak jich určitě není tolik, kolik v Evropě. Pomalu sjíždíme dolů, asi za 80 km jsme z hor venku, stavíme ještě jednou – tentokrát na čaj, znovu se střídáme – Jirka už to má po rovině. V těchhle rovnějších úsecích jsou jakési silniční kontroly, možná každých 50 km, možná na hranicích “okresů”. Někdy je tam budka, jindy jen policajti s autem, značkami snížená rychlost až na stopku. Zastavíme a policajti na nás kývnou, že můžeme jet. Zatím nás nikdy nikdo nestavěl, ani v provozu, ani v těch pustějších místech. V zážitcích ostatních na netu jsme četli, že je stavěli často, možná záleží kde nebo na ročním období – my zatím nic. A prý jediné, na co je potřeba si dát pozor, je rychlost, ale Jirka se za chvíli otrká a i tu rychlost občas překročí, když se zdá, že nic nehrozí.
Ke konci se krajina mění – už to není placka, ale jsou tu jakési stolové hory. Fotíme západ slunce a do Ouarzazate dorážíme už za tmy, ale v klidu. Trochu hledáme hotel, v AirBnB není adresa, ale nakonec ho najdeme. Je to nejhezčí místo, kde jsme zatím byli, vypadá to tam moc pěkně a na recepci jsou moc příjemní, hned nám nabízejí čaj a sušenky na uvítanou a je s nimi sranda.
My vyrážíme na večeři. Lucka udělala průzkum a našla o kousek dál restauraci s pěkným hodnocením, jenže na místě zjistíme, že je zavřená. Jsme tu moc mimo sezonu. Je ale kousek od místního soudu, což je neuvěřitelná budova, úplně zámek – jinak bychom ho asi minuli. Vracíme se do centra, dobloudíme na náměstí, kde si vybereme jednu z restaurací a objednáme jeden masový tažín se švestkami a druhý jehněčí. Na náměstí to žije. Je tam spousta lidí, dětí na koloběžkách, skateboardech a svítících elektrických autíčcích, je tam i jedna skupina hudebníků/tanečníků a do toho všeho malý trh s ovocem a zeleninou, oblečením a podobně, takže fakt divočina. Sranda ale je, že jak uhodí devátá, náměstí se hrozně vyprázdní – jak když všechny děti a mladí měli vycházku do devíti a museli domů:) Autíčka ale jezdila stále.
Asi to tu funguje trošku jinak s tolerancí dětí. V průvodci jsme četli, že Maročani mají děti rádi, berou je všude, na tomhle je to asi vidět. V elektrických autíčcích tu jezdí i hodně malé děti (3 roky?), každou chvíli by do někoho narazili, ale lidi prostě ustoupí a je to. Žádné rozčilování, hubování. Rodiče děti nijak nehlídají a přesto to funguje. Stejně tak je tu velká úcta ke starým a nemohoucím. Povídal nám o tom už průvodce ve Fezu a viděli jsme to několikrát. Třeba v Casablance jde stará paní a u přechodu ji chytí mladý týpek a pomůže převést (bez něj by neměla šanci, to přecházení tam bylo šílené). Úplně automaticky, nemusí si o tu pomoc říkat. Stejně tak k žebrákům: Několikrát jsme viděli, že žebrák přijde k restauraci, automaticky dostane nějaký balíček se zbytky nebo i minci. Velká sounáležitost, takové pěkné. Na druhou stranu, chování k cizincům je slabší, je vidět, že spousta lidí v nás vidí chodící peněženku. I v obchodech, za ovoce platíme jednou pár korun (třeba 20), příště možná 4x tolik. U čaje nebo kávy v restauracích jsou ceny od 5 MAD (oficiální, pro místní, kterou málokdy dostaneme) po 30. Navíc čím se blížíme jihu (a hlavně asi turistickým centrům u pouště), žebráků a dětí vnucujících nám cetky nebo balíček datlí výrazně přibývá a ty se navíc nedají odbýt ani desetikorunou.
Bohužel, tohle je takové dvojsečné. Je nám líto, že nemůžeme moc pomoci, zároveň to žebrání, neodbytnost a “okrádání” v obchodech nebo restauracích (kdy nám automaticky nevrací zpět) je nám extrémně nepříjemné a významně to snižuje naši chuť něco dávat. A je smutné, že se tu dětem vyplatí žebrat na cizincích, než studovat – to už nám taky říkal průvodce ve Fezu, že se tu bohužel mladým vyplatí žebrat něbo “podvádět” turisty (např. s tím, že tvrdí, že tudy nemohou, že ta cesta tam je zavřená, ukázat jim cestu jinudy a pak za to chtít dýško), protože si tak vydělají mnohem víc, než když by pak pracovali na vysokoškolské pozici. A dokud to takhle bude dávat finanční smysl, obávám se, že to tak bude pořád. Takže to vlastně nechceme podporovat a shodujeme se, že radši ochotněji koupíme něco někde na trhu.
Nakonec dostáváme oba tažíny jehněčí, přišlo nám to trochu divné, protože číšník ještě hraje divadlo s tím, který je který a přitom musí sám vidět, že jsou oba stejné. Ale nevadí, naúčtoval nám jeden levnější a bylo to dobré. Ale zmatky další, na salát zapomněl (ten tu dávají jako předkrm) a na čaj taky, takže obojí nakonec odmítáme a odcházíme i tak s plnými bříšky.
Na ubytování nám poprvé funguje pořádně klimatizace, takže si můžeme přitopit, jinak bývá všude určitě hluboko pod 20 stupňů. Ovšem brzy ráno se ukáže nevýhoda pěkného výhledu na mešitu – amplion muezína nás nekompromisně budí okolo šesté.
