Náš zápis je každým dnem delší a delší, včera jsme psali skoro dvě hodiny skoro do půlnoci, takže se rozhodujeme, že budeme vstávat později, i tím, že se nám tu zatím nijak extra nelíbí a tak tipujeme, že nebudeme potřebovat na prohlídku celý den – a navíc tu spíme ještě jednu noc. Takže vstáváme ve čtvrt na deset, on ten včerejšek byl navíc únavnější ještě o běh, nakonec máme asi 35000 kroků, což už je hodně. Takže přispání neublíží.
Ráno uděláme salát, protože je tu kuchyňka, byť je to trochu porod, protože nože jsou naprosto tupé a třeba škrabka tu není vůbec. Večer jsme koupili řepu, little gem salátek, okurku, máme zbylé avokádo a citron, takže řepu jsme uvařili a smíchali s tím ostatním a s trochou místního olivového oleje a římského kmínu je to dobrota. Tak má Lucka radost z výživné snídaně.
Vyrážíme fakt pozdě, až k jedenácté, ale asi jsme to odpočinkové ráno potřebovali. Cíl je teď jasný: Mešita Hasana II., největší mešita mimo Mekku a Medinu, navíc jedna z mála, co je přístupná i nekřesťanům. Je na břehu moře, vlastně ze 2/3 vybudovaná přímo nad mořem, základy stavěli do dna (jak, to netušíme), je to dost možná nejvíc fotografované místo v Maroku. Tušíme, že se tam dostaneme ve špatném čase – je pátek, tj. svátek a podle majitele AirBnB má zavřeno mezi 12. a 2. hodinou, kvůli modlitbám. Ale říkáme si, že se aspoň podíváme okolo, najíme se a nějak to vyjde.
Venku je zase velký provoz, i když asi menší než včera večer. Procházíme ale čím dál horšími čtvrťmi. Chudé baráky, některé úplně vybydlené. Všude odpadky, chodníky i silnice úplně rozbité. Nikdo si nás nevšímá, ale na to, že se blížíme nejvíc turistickému místu v Casa (jak tu Casablance říkají), moc to nechámepe. Žádné stánky, žádná upravená ulice lákající turisty. Ale taky tu ani žádné nevidíme.
Naopak, jak na nás vykoukne mešita, je to naprosto impozantní. Velká světlá dlážděná plocha, po pravé straně zdobené muzeum, fontánky a mešita samotná je naprosto ohromná! Z dálky se to možná tak nezdá (ta plocha před ní je fakt velká a tak to zkresluje), ale jak přijdeme blíž, chápeme, že věž možná odpovídá třeba Empire state building v NY.
Je trochu před půl 12, tak se ptáme po prohlídce, ale prý až ve tři. Tak chvíli prohlížíme důmyslné mozaiky na budově, obdivujeme její velikost a všechno další zdobení a pak zamíříme po promenádě k moři. I tady mají vlny velkou sílu a to je odliv, celkem bysme to tu chtěli vidět při přílivu. Promenáda vypadá zase jako pozlátko: Zřejmě podobně čerstvě otevřená, nové zářivé dlažbové chodníky, přístřešky asi na kavárny, které ale nejsou otevřené, vlastně nás zaráží, že tu není jediný stáneček a káva se tu nikde dát taky nedá – rádi bychom si ji dali s výhledem na moře. Tak jdeme dál a dál, je tu krásně sluníčko, málo lidí, zastavujeme na koukání na vlny, racky a maličké ptáčky, co běhají hroznou rychlostí po odliveném břehu.
Asi ve dvou třetinách se rozhodneme z promenády sejít na ulici za ní a najít kavárnu. Vybrali jsme zase jednu klasickou místní, v ní pár mužů s kávou nebo čajem. Tady jsou všechny kavárny stejné. Většinou tmavé (černá markýza, tmavé stolky apod.), uvnitř jen malý bar s kávovarem, malá lednice s limonádami (Coca cola – Pepsi jsme tu snad neviděli a přitom běžně prodávaná voda je od Pepsi) a to je vše. Asi tak v půlce případů se v kavárně rozprostírá hustý kouř z cigaret. Marokánci prý kouří hodně a všude, ale přitom to není nijak hrozné. Někoho kouřit na ulici potkáte spíš výjimečně, kouří tedy v kavárnách a restauracích, ale u jídla téměř ne, chodí se opravdu jen na rychlo najíst a čas tam netráví. Takže zakouřeno bývá akorát při vysedávání v kavárnách a nebo když nahlédneme do nějakého baru.
Do kaváren tu chodí téměř výhradně jen muži (až tady nebo v Rabatu jsme výjimečně viděli i ženy, ale snad nikdy s kávou). Všichni sedí směrem k východu, když přijde dvojice, sedne si vedle sebe. Vypadá to, že kolikrát sedí i bez kávy, resp. asi už ji vypili a prostě tu sedí dál. V Maroku je prý zvyk nespěchat, není tu ten evropský stres. Ale moc to nechápeme, v kavárnách sedí chlapi vždy (ráno, v průběhu dne i večer), takže těžko říct, kdy pracují. Možná je to těch 10% nezaměstnaných?
Takže objednáváme 2 kávy i čaj, číšník se ujišťuje, že opravdu dvě kávy, ono to tu u žen prostě není obvyklé. Kávy jsou rychle, v hrnečcích – vždycky, když Jirka objedná vysloveně espresso (kterému tady říkají a často i píšou Expresso), přinesou ho v hrnečku, když objednáme “kávu”, přinesou trošku větší kávu ve skleničce, ale chutná to stejně a je to taky z espresovače.
Sedíme docela dlouho, Jirka si prohlíží místní noviny, v arabštině, takže tipujeme, co píšou, jen podle obrázků. Vypadá to na bulvární plátek, vidíme i odhalenější slečny (byť na Evropu pořád hodně zahalené). Já mezitím házím do mapy místa v Casablance, co doporučují v průvodci, není toho nijak moc. Přemýšlíme, co dál, je půl jedné, mohli bychom dojet taxíkem do té turistické oblasti, ale na prohlídku bychom neměli moc času, tím spíš, že potřebujeme ještě stihnout oběd. Tak se rozhodujeme, že zůstaneme tady v okolí do těch tří a zbytek objedeme až po prohlídce mešity.
Zajdeme do jedné z uliček, že půjdeme podél moře, ale ne přímo po promenádě – a narazíme na křesťanský hřbitov! Není tam moc vidět, je za zdí a brána zavřená, ale i tak nás to celkem ohromilo. Hned u vchodu jsou spíš hrobky než hroby, zřejmě z dob bohatých Francouzů, za nimi už klasičtější evropské hroby. Pokračujeme dál, ale líbí se nám to tu čím dál míň: Jsou tu čtyřpatrové paneláky, které jsou ale úplně vybydlené (a přesto na každém balkoně satelit). A přitom paradoxy, kolikrát tu stojí před domem nový Mercedes nebo BMW. Lidi tu nejsou, ale stejně se tu moc zdržovat nechceme, tak se vracíme na promenádu.
Za chvíli dojdeme na konec: Stojí tam velké sportoviště, zřejmě pro místní bohaté. Tenisové kurty, fotbalové hřiště, vlastně ani není moc vidět co, je to obehnané hustým plotem. A na úplném konci, v areálu, stojí restaurace. Prosklená, s krásným výhledem na moře i mešitu. Lucce se do ní moc nechce, radši by tažín u nějaké tetky na ulici, Jirka se nechce vzdát výhledu, tak do ní jdeme i přesto, že je to burgerová restaurace. Uvnitř jsme z cizinců snad sami, vážně tu nejsou žádní turisti. Ale lidí je tu dost, jsou evropsy oblečeni.
Lucka složitě vybírá, co si dát, nakonec volí salát s lososovým tatarákem. Jirka si dává cheese burger. Obojí je moc dobré, jen salát ne podle Lucky pravidel – uvidíme, jak to dopadne. Ale je to moc dobré, posypané opraženými semínky, které jsou trochu do sladka – chuťově chytrý nápad. Sedíme tam docela dlouho, je to fajn klidné místo, číšníci mluví i anglicky. Jen na záchod musíme ven, do sportoviště, trochu to neladí s luxusem restaurace:)
Vracíme se k mešitě, tentokrát už jen po promenádě, už se tu objevily asi 2 stánky. V mešitě je zrovna modlitba, slyšíme vyvolávače, nejdřív myslíme, že je to muezín, ale je to dlouhé, pak pochopíme, že to je průvodce modlitbou. Z dálky vidíme na prostranství před terasou hodně lidí, je možné, že se modlí venku a proto jde hlas ven, ale to na dálku jen tipujeme.
Lístky kupujeme v muzeu spolu se vstupem do něj, tak ho ve čtvrt hodině proběhneme – jsou tam vystavené různé typy ozdob, které na domech/mešitách/fontánách bývají. Mozaiky, stavební prvky i vyřezávané dřevo do složitých ornamentů, ještě pomalovaných. Krása a té práce, co to musí dát!
Prohlídka začíná odsud, což je trochu zvláštní, protože cesta přes prostranství trvá určitě aspoň 5 minut. Turistů je tu celkem dost, i když v sezoně to musí být mnohem horší.
Vstupujeme do mešity, hned za vchodem se musíme zout. Slyšíme polštinu – je tu velká polská výprava, slečna průvodkyně vždy opakuje po hlavním průvodci v angličtině, což není moc příjemné, že na ně pořád čekáme, ale zase aspoň zachytáváme anglická slovíčka. Zbytek výpravy je hodně namixovaný, Američani, Britové, Rusové, Holanďani. Ale jsou tu ještě prohlídky v dalších jazycích.
Mešita nás naprosto ohromila. Jirka ještě před vstupem říká, “dost možná to uvnitř bude jen jedna velká místnost, bez zdobení”, no, netrefil se. Zdobení je neuvěřitelné, vyřezávané dřevěné prvky, stavební prvky… Wow! Uprostřed je zatarasený prostor určený králi, okolo v podlaze prosklené výřezy, kterými je vidět do spodní místnosti (“umývárny”), ale po skle pro efekt ještě nechávají téct vodu. Hlavní místnost je 200 m dlouhá, 100 m široká a 65 m vysoká (200+100+65 dnů v roce). Jsou tam prvky propojující všechny náboženství, např. židovská hvězda nebo mušle svatého Jakuba. Prohlídka je hodně zajímavá, průvodce dokonce zpívá modlitbu, aby nám ukázal, jak to probíhá. Modlí se 5x denně, časy jsou pohyblivé podle pohybu slunce. Každá modlitba má několik celků (ranní 2, polední 4, brzko odpolední 4, večerní 3, poslední 4), které se vždy skládají z recitování veršů koránu a pak přání si čehokoliv (pro sebe + svoji rodinu i ostatní a pak poděkování za to, co máme. 1 celek prý trvá cca pět minut. Zajímavé, rychle to přepočítáváme, vychází to denně zhruba hodina a půl. Je to vlastně forma meditace a vděčnosti. To musí mít na spokojenost a klid místních obyvatel velký vliv.
Znovu si obujeme boty (do mešity jedině naboso) a pod základnou 200m vysokého minaretu se přesuneme do spodního parta – do umýváren. Tam se všichni musí před příchodem dovnitř zastavit a postupně se umýt. Prostor je koncipovaný jako velká hala plná menších a větších fontán a mnoha vodovodních kohoutků po stranách. Kolik se asi během modliteb spotřebuje vody?
Celkově je stavba velice impozantní nejen svou velikostí. Pro zvýšení komfortu je možné otevřit střechu nad hlavním modlitebním prostorem (což zevnitř přes krásné zdobení není poznat). Všechna vrata (to nejsou “jen” dveře) jsou vyrobená z titanu a nádherně zdobená. Kromě toho se neotvírají klasicky do stran, ale pomocí hydraulického systému se vytahují nahoru (jako vrata u hradů s padacím mostem). Kontrast oproti sousedním chudým ulicím je neuvěřitelný.
Po prohlídce ješte chvilku posedíme na nádvoří a necháme na sebe působit místní atmosféru a pak už si bereme taxi a přejíždíme k přístavnímu nádraží (Casa Port). Odtamtud je to totiž jen pár kroků k místním art-deco památkám. Ty už ale všechny mají očividně nejlepší léta za sebou, ale i tak je to zajímavá představa, jak asi musela být hlavní koloniální sláva velkolepá.
Na kávě plánujeme další kroky cesty – nakonec to uděláme tak, že se zítra hned ráno přesuneme zpátky do Marrakéše, tam půjčíme auto a vyrazíme směrem přes hory do pouště.
Po pohledu na mapu jsme si uvědomili, že nejsme nijak daleko od našeho apartmánu, tak pokračujeme pěšky. Cestou zahlédneme katedrálu. Ta se tyčí nad malými i velkými domy, tak se těšíme a jsme zvědaví, jestli bude stejně krásná jako ta v Rabatu. Jaké je ale naše překvapení, když přijdeme úplně k ní – je obehnaná kovovým stavebním plotem a po nahlédnutí dírou dovnitř vidíme, že je vybydlená a některá okna jsou dokonce rozbitá. Škoda.
V tu chvíli se už nacházíme skoro v “naší” ulici, takže se vydáváme najít nějaké místo na večeři. Je neuvěřitelné, jak se tady stejně jako kdekoliv ve světě prosadil fastfood – pizzu tady mají skoro na každém rohu. Když si ale chceme dát tajine nebo něco tradičnějšího, tak se to ukáže jako skoro nadlidský úkol. Nakonec asi po hodině hledání uspějeme v restauraci, která sice vypadá jako fastfood (a i samozřejmě nabízí pizzu a ostatní podobná jídla), ale tajine nám rádi připraví.
Obecně tady v restauracích není možné dávat velkou váhu tomu, co je napsané na menu. Je to často prvotní vodítko, ale konkrétní nabídka pak závisí na tom, co je zrovna k dispozici. My jsme měli štěstí – dali jsme si jeden kuřecí tajine a jeden tajine s masem. Samozřejmě jsme také večeři doplnili marockým salátem (zase hodně římského pepře, jinak mix rajčat, okurek, hodně cibule, salátu a oliv). Hlavní jídla jsou pak zase na sladko – Lucky maso se švestkami, moje s olivami a na cibulové omáčce (a dokonce s hranolkami.. ). Obojí byla veliká dobrota.
Pak už jsme se jen přesunuli nakoupit zásoby na cestu – trochu oliv a mandlí (dva plné pytlíky stály zhruba 30 dirhamů) a pár mandarinek a vydali se zpátky a spát.
