Na cestu do Marrakéše jsme vyrazili v neděli po obědě z Prahy. Let celkem utekl a kromě zasněžených vrcholků Alp jsme měli šanci vidět i pohoří Atlas a suché pláně vnitrozemského Maroka. Hned po příletu jsme prošli celní kontrolou, koupili místní sim kartu a vyměnili si trochu peněz. Během doby, kdy jsem měnil peníze, tak dorazily kufry, takže jsme se na letišti ani moc nezdrželi.
Venku jsme pak chytli taxi a vydali se do centra. Taxikáři v Maroku jsou klasickým příkladem obchodníků – cena se domlouvá dopředu a vypadá to, že si celkem užívají smlouvání. Na smlouvání se hodí aspoň základy francouzštiny, anglicky tady skoro nikdo nemluví. Pomohlo, že jsme z průvodce (loňského vydání) věděli, že oficiální taxikáři jezdí za 100-120 dirhamů, zato už kousek za parkovištěm se dá sehnat taxík za 50-60. Tak jsme nakonec jeli za 80 a byli jsme spokojení.
Ubytování jsme zamluvili v samotném srdci Marrakéše, v medině. V malých uličkách bychom absolutně neměli šanci najít správný vchod, proto jsme měli sraz v jedné z kaváren. Původně jsme mysleli, že nás někdo vyzvedne a dovede do bytu, ale nakonec s námi šel přímo jeden z číšníků. Cesta křivolakými uličkami s kufry byla hodně divoká. Místy to bylo jen tak tak, aby prošel byť jeden člověk. Ne však pro místní – ti uličkami chodí pěšky, jezdí na kole, motocyklech, trojkolkách, auty i povozy s osly (nebo mulami). Na všech těchto vozítcích pak vozí nejroztodivnější náklady. Všichni se celkem cpou, nikdo nedává níkomu přednost. Musíte jít úplně vpravo, jinak vás přejede motorka nebo mula, které tu tahají vozíky se zeleninou a různými jinými náklady.
Ubytování bylo v rijádu – což je malý tradiční “hotýlek” – malé nádvoříčko s palmami a bazénkem, okolo 2-4 pokojíčky ve dvou patrech. My jsme měli ještě možnost využít kuchyňku, za což byla Lucka ráda zejména proto, že součástí jejího vybavení byl i smoothie mixér 🙂 Pokojíček malý, ale vlastně ideální – velká postel pro dva, koupelnička, lampičky, skříň a věšák. Překvapilo nás ale, že je celkem chladno, ani v pokoji nebylo moc teplo a přes noc teploty jdou k 5 stupňům. Přes den na sluníčku je okolo 15/20. Sluníčko má ale sílu.
Ubytovali jsme se a vyrazili zpět do centra. Pořád všude ty návaly lidí – i turistů, ale místních víc. Ve všeljakých oblečcích: ženy typicky v dlouhých neforemných hábitech, většinou “jen” s šátkem na hlavě, některé ale zahalené kompletně až na oči (a výjimečně i ty zůstaly skryté). Mladší slečny (tak do 25 let) občas oblečené evropsky a občas v něčem, co nejvíc připomínalo pyžamo nebo župan. Ale snad všechny starší ženy měly alespoň zahalené vlasy. Podobná různorodost i u mužů: hábity se špičatou kapucou, co trčela do výšky jako kápě, ale i mladí muži v černých kalhotech a květovaných mikinách nebo prošívaných bundách, perfektně ostříhaní a oholení.
Zaujalo nás množství koní, mul a oslíků, potkali jsme dokonce i týpka s kamerunskou kozičkou, která se od něj nehnula na krok. Spousta obchůdků, některé prodávají turistické cetky i cetky pro místní (např. kuchyňské vybavení nevalné kvality), krásné šátky a vyšívané hábity, tepané lampičky, keramiku v podobě krásně zdobených i jen neglazovaných tažínů. Z jídla vidíme nejčastěji “cukrárničky” s malými dezertíky připomínající ty turecké nebo řecké, evidentně namočené v sirupu nebo medu (což se nám pak potvrdilo další den na food tour), nesmyslně levné (kilo za 70 MAD, tj. asi 140 Kč). Pak kulaté placky chleba a stánky s ovocem, ze kterého za pár MAD udělají smoothie nebo džus (pomerančový stojí i jen 5 MAD, směsi tak do 20, není výjimkou ani granátové jablko nebo avokádo, všechno se tu prý pěstuje). Občas je k vidění řeznictví, kolikrát i s půlkou zvířete visícího vedle vchodu (zřejmě jehně). A stánek s týpkem, který ořezává nožičky (zase asi jehněčí), těžko říct, k čemu pak čisté kosti slouží.
Nejdivočejší je ale provoz a to, jakým způsobem vás pak místní “naháněči” oslovují. Snaží se vám poradit s cestou jakmile se zastavíte a pak za to chtějí peníze. Dal se s námi do řeči malý kluk, asi desetiletý, ukazoval nám cestu zpět k náměstí, kterou jsme sice potřebovali, ale vystačili bychom si asi s mapou… Vedl nás dál, povídal, zavedl nás hlouběji do křivolakých uliček, řekl, že tady bydlí a že máme jít 3 ulice rovně, pak doleva a doprava a že tam budeme a že mu máme zaplatit za to, že nám toho tolik pověděl. Jel jako kolovrátek – že hodně povídal, ať zaplatíme, jinak budemem mít problémy. Jirka mu dal euro, místní mince jsme ani neměli, on pořád že musíme víc a to, že Jirka říkal, že víc nemáme, ho nijak nezajímalo. Pořád to samé dokola, začal vyhrožovat víc, že na nás zavolá bratra apod., byli jsme v tmavých uličkách a měli jsme docela strach. Přestali jsme si ho všímat, šli jsme dál a on se ztratil, naštěstí jsme po chvíli byli zase na hlavnější cestě. Další dny jsme pochopili, že nebezpečí asi nehrozí, ale hned nám bylo jasné, jak to mysleli jiní cestovatelé ve svých zápiscích, že na oslovování člověk nemůže reagovat, vyhýbat se pohledem, s nikým se nedávat do řeči.
Radši už jsme se vrátili do frekventovanějších míst. Náměstí je kapitola sama pro sebe: je to něco mezi trhem a divadlem, protože v hlavní části všude postávají různí vyvolávači, artisti či umělci. Hráli často pro místní, protože v arabštině, takže u nich jsme se nezastavili. Jiní chodili s opicí na řetězu a nechávali si platit za fotku. Jsou tu i “fakíři” s hady – hrají na podivnou flétnu a hadi stojí vstyčení. Prý se tu okolo vás protočí a hada vám dají na ramena a chtějí zaplatit, aby ho sundali. Ale to se nám nestalo, ani jsme to neviděli. Jsou tu stánky s ženami, co malují ženám hennou po rukou. Různí bubeníci a jiní hudebníci. A všude přítomné stánky s ovocným džusem, sušenými datlemi a fíky a chlebem. Sem tam koření, kupodivu ho tu ale není tolik.
Na jídlo jsme zakotvili trošku náhodně, ale nakonec u moc hezkého “stánku”, jednalo se o maličkou restauraci se dvěma barevnými stolečky a pár židličkami. Moc milý starší pán a asi jeho vnuk, kterému bylo tak 10. Objednali jsme marocký salát (protože jsme byli zvědaví, co to bude), Jirka si dal kuskus s kuřetem a hariru (marockou luštěninovou polévku), tu jsem si netroufla jíst, protože jsem nevěděla, jestli v ní není lepek. Aspoň ten salát byl čistě zeleninový a posypaný římským kmínem (který tu sypou na leccos, od polévky po masový špíz). Všechno moc dobré a platili jsme i s čajem a vodou jen 100 MAD (asi 200 Kč).
